úterý 2. prosince 2014

Těstovinový stromeček

Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé...

Já už navozenou adventní atmosféru mám, i když jsem letos ochuzená o pečení vánočního cukroví (resp. upéct ho můžu, ale co z toho, když ho pak nemůžu zkonzumovat). Jako další vánoční dekoraci jsme si s prckem vyrobili vánoční stromeček s ozdobami z těstovin.







Potřeba je: čtvrtka libovolně barevného tvrdého papíru (prcek si vybral růžovou, ale mně osobně se nejvíc líbila tmavě červená, hodila se k zelenému stromečku víc), čtvrtku tmavě zeleného tvrdého papíru, různé (neuvařené!) těstoviny, tužku, nůžky, herkules (či jiný lep), štětec a stříbrnou barvu v spreji.

Na zelený papír jsem načtrtla stromeček, který se Starší pokusil vystřihnout. Pak jsem dostříhlala nedokonalosti a na stromek namazala štětcem v pruzích lepidlo. Kluci (tentokrát oba) si pohráli s těstovinama a vyskládali je na stromeček. Mladší mimo lepidlo, takže jeho výtvor není vidět:)

Lepidlo jsme nechali dostatečně zaschnout a pak stromeček přestříkali stříbrným sprejem (radši mimo obytné místnosti, děsně smrdí). Po zaschnutí barvy jsme stromek lepidlem přilepili na barevný podklad.

pondělí 1. prosince 2014

Pletená hvězda

Velmi jednoduchá vánoční dekorace. Potřeba je jen kousek tvrdého papíru, nůžky a zbytky vlny.



Na papír si nakreslíme hvězdu, kterou vystřihneme a křížem krážem omotáváme krátkými kousky vlny. A hotovo. Jednoduchý, že?

neděle 30. listopadu 2014

Adventní věnec

Letošní adventní věnec pro vás mám jen jeden. Tradiční vyrábění u kamarádky Veroniky se bude letos konat až příští sobotu, takže si věnce z něj nechám pro inspiraci na příští rok.

My jsme s prckem letos dělali věnec ve výtvarce ze slané modelíny. Nevypadá sice nic moc, ale zase dobře odolává nenechavým ručičkám Mladšího chlapečka.



Na výrobu modelíny jsou potřeba 2 díly hladké mouky, 1 díl soli a 1 díl vody. Vypracuje se hladké nelepivé těsto béžové barvy. Pro barevné kousky modelíny jde přidat tempera a máte-li obavy, že by menší dítko mohlo hmotu strkat do pusy, obarvěte potravinářskými barvami.

Z přírodní hmoty jsme vyváleli dva dlouhé válečky, s kterých jsme spletli kroužek. Klasickými vykrajovátky jsme si vyrobily hvězdičky a kometu, kterou jsme věnec ozdobili. Před samotným sušením jsme do věnce ještě zapíchli podložky pod svíčky.

Sušili jsme v troubě na 120° 6 hodin (menší výrobky stačí 4 hodiny).

Ze stejného těsta jsme zapletli i malý věneček (na dveře, na stůl, na čajovou svíčku...).

pátek 21. listopadu 2014

Podzimní pole

Potřeba je: čtvrtka tvrdého papíru, vodovky, libovolné zrní, celé půlky skořápek z ořechů, sušená okrasná tráva, štětec, barevný papír (růžový), fixa, černé korálky, nůžky, herkules (či jiné lepidlo, ale já na něj nedám dopustit), tavná pistole, režné provázky.

Nejprve jsme si namalovali vodovkama na papír podzimní pozadí, které bude představovat pole. Mezitím, co nám vodovky schly, vyrobili jsme si myšky - z barevného papíru jsme si vystřihli myší ouška, která jsme přilepili na ořechové skořápky. Každé myšce jsme fixou namalovali očička a tavnou pistolí přilepili korálek jako nos a kousek provázku jako ocásek.

Na zaschlé pozadí jsme štětcem nanesli Herkules, na který jsme nasypali zrníčka. Jakmile lepidlo trochu zaschlo, tavnou pistolí jsme ještě dolepili myšky a dozdobili okrasnou trávou.

středa 19. listopadu 2014

Přání - mandala z čajových obalů

Už celkem tradičně s prckem vyrábíme drobné dárky k narozeninám. A když ne přímo dárek, tak aspoň blahopřání.

Už nějakou dobu jsem měla v plánu poskládat z čajových obalů něco složitějšího, než je záložka.
V sobotu jsme si vzali tvrdý papír velikosti A6, spoustu různě barevných papírových obalů od čaje, nůžky, lepidlo a co nejširší izolepu.

Nejvíc času zabere stříhání a skládání obalů. Seskládat a nalepit motiv je pak dílem okamžiku. Celou mandalu jsem zafixovala izolepou, je to lepší. Jednotlivé vrstvy poskládaných obalů trochu odstávají, navíc jsem je tentokrát nelepila celou plochou, protože jsem je různě skládala do sebe a pod sebe.
Na závěr jsme napsali dozadu text blahopřání a mohlo se jít gratulovat.

pondělí 10. listopadu 2014

Vzhůru do oblak

Jednoduché, ale ukrátí dlouhou chvíli a uspokojí dítko, lačnící po tvoření.

Z tvrdého papíru vystřihneme kruh, obdélníček s oblými stranami a tři obláčky (nám se vešlo na A4). Kruh libovolně pomalujeme vodovkama, temperama, pastelkama, voskovkama, čím je libo. Obdélníček hnědě, mráčky modře. Mráčky přilepíme na horní část balonu, košík připevníme provázky kousek pod něj.

A už letíííí...

pondělí 3. listopadu 2014

Rodinka z koleček

Před dvěma týdny pomáhal Starší tatínkovi a strejdovi zateplovat a přinesl si pár polystyrenových koleček. Prý bychom z nich mohli něco vyrobit. Udělal mi radost. Tak jsem si celý den lámala hlavu, co by se dalo z těch bílých koleček dalo vytvořit. Napadlo mě, že bychom na ně mohli namalovat různé obličeje a zavěsit je na šňůrku. Prcek to pak dotáhl k dokonalosti, když se mě zeptal, jestli jeden obličej namalujeme podle Mladšího brášky.

Tak jsme vzali akrylky a na jedno kolečko jsme namalovali obličej s hnědýma očima, brýlema, tmavýma vlasama a límečkem modré košile jako tatínek. Na druhé obličej s modrýma očima, brýlema, dlouhýma vlasama, náušnicema a řetízkem jako maminka. Na třetí jsme namalovali chlapečka se světlýma vláskama, modrýma očima a lízátkem v puse jako Starší. Na čtvrté kolečko jsme namalovali blond klučíka s modrýma očima a dvěma zubama jako Mladší (i když ten už má zubů dvanáct).


Pak jsme si vzali ještě jedno, páté kolečko a namalovali na něj obličejík s dudlíkem a žlutou čepičkou jako miminko, které se nám má v zimě narodit. Na to poslední kolečko jsme nalepili žlutou bambulku nahoru čepičky a pod bradičku žlutou mašli ze šňůrky.


Všechny kolečka jsme potom nalepili na dvojitý režný provázek, na jeho konce jsme navlékly dva dřevěné korálky a rodinku jsme si pověsili do pokoje na háček od houpačky.

pátek 31. října 2014

Stínované blahopřání

Štěpánek byl pozvaný na oslavu sedmých narozenin svojí kamarádky. Dárek vybral a zaplatil sám (peníze dostal) a blahopřání chtěl vyrobit sám.

Na procházce jsme si našli pěkně strukturované listy, které jsme dali pod kancelářský papír a obkreslily voskovkama. Pak jsem vepsala přání a prcek se podepsal. Papír jsme nalepili na barevný tvrdý papír, který jsme nechali cca o centimetr na každé straně delší.


Složili jsme papíry napůl a zvenku jsme ještě zlatou flitrovou zdobící tubou napsali iniciály oslavenkyně. Hotovo.

středa 22. října 2014

Podzimní svícny

Měla jsem jedno odpoledne doma na hlídání kamarádčinu dceru a v duchu "furt ve střehu" jsem byla připravená i na její otázku: "Teto, co budeme vyrábět?"



Nachystané už bylo nakynuté těsto, z kterého si vytvarovali vlastní rohlíky a zatímco se rohlíky pekly, vytáhla jsem si předpřipravené windowcolours dýně a skleničky (tuším od tatarky). Protože barvy na sklo dlouho schnou, měla jsem už předmalované obrysy a vymalovávací barvu jsme nechali zaschnout v troubě. Po uschnutí si přelepili každý svou dýni z folie na skleničku a hned jsme vyzkoušeli, jak nám to svítí.



Při té příležitosti jsem si vzpomněla, že mám ještě zbytek oranžového filcu, tak jsem si podle šablony na windowcolout vystřihla dvě dýně z tenkého oranžového filcu a Herkulesem je přilepila na svou skleničku (od okurek:). Místo zeleného filcu na lístky a stopku jsem použila zelenou lepící pásku a bylo hotovo.


O několik dnů později mě ještě napadla další varianta podzimního svícnu - lucerny. Namalovala jsem si barvami na sklo dva listy a po zaschnutí kontur je vymalovala podzimními barvami, které se do sebe vpíjeli. Po uschnutí jsem je přelepila na klasickou Omniovku o obsahu 0,7 l. 




Z už nazkoušeného fíglu (ukázáno zde) jsem z vázacího drátu vyrobila držadlo lucerny.


A takhle vypadá rozsvícená.



Už chybí jen šablony na dýni, dubový list a javorový list, ty dodám, až začně skener opět premávat.



pondělí 20. října 2014

Filcová dýně

Některé nápady přijdou jen tak, když je zrovna nečekáte a stojíte ve frontě v obchodě. To mi prostě najednou před očima naskočil obrázek "vyřezávané" dýně z filcu (neboli plsti). Cestou pod kaštanem nápad rozvinete a...

Potřebovat budete papír, oranžový filc a kousek zeleného filcu, nalepovací oči, fixu, nebo kaštany, žalud a několik menších bobulek, nůžky a lepidlo (nebo tavnou pistoli).

Na papír si předkresete šablonu dýně i s listy či stopkou a obličejem (pokud bude "vyřezávaná"), vystřihněte a zvlášť překreslete dýni na oranžový filc a listy a stopku na zelený filc. Vystřihněte a přilepte listy nebo stopku na dýni.



Je-li dýně vyřezávaná, vystřihněte i obličej a máte hotovo.



Případně namalujte obličej černým fixem.



Nebo nalepte oči (my jsme tady místo listů nalepili čarodějnický klobouk z filcu a koště ze špejle a jutového provázku)



A nebo použijte dva kaštany (s plochou stranou budou líp držet) jako oči, žalud jako nos a bobulky jako pusu.



A poslední (na dveře spížky) jsme nechali jako obyčejnou dýni.

Šablony s dýněmi a listím dodám později, momentálně neskenuje skener.

neděle 19. října 2014

Podzimní strom II.

Dva roky zpátky jsme s prckem už podzimní strom pomocí obtiskávacích listů vyráběli, najdete ho tady.

Protože ho to tehdy dost bavilo, pustili jsne se do toho znovu, jen s malou obměnou. Kmen stromu jsem mu tentokrát nenakreslila, ale vytvořil si ho sám z barevného papíru. Z hnědého listu utrhl pruh, který svou nerovnou linií napodobuje nerovnosti kmene stromu.

Pak už jsme znovu obtiskovali.



pátek 17. října 2014

Opadavý obraz

Ačkoli na první pohled vypadá složitě, je opadavý obraz velmi jednoduchý. Jen trošku náročnější na čas.

Potřebovat budete: tvrdý papír A3, dva kancelářské papíry A4, kousek tvrdého papíru (např. z krabice od rýže, cereálií apod.), listy s pěknou strukturou, voskovky, vodovky, lepidlo a nůžky.

Z kousku tvrdého papíru si vystřihněte kmen stromu i s větvemi libovolného tvaru. Ten vložte pod tenký papír a vystínujte obrys voskovkou. Pak papír přilepte na velký tvrdý a přemalujte hodně rozředěnou vodovkou. Já jsem si představovala ideálně přes tenký papír světle modrou (jakože sklo) a tvrdý papír kolem světle hnědou (jakože rám). Starší si ale usmyslel, že chce malovat zelenou.

Zatímco vodovky usychaly, vzali jsme si listy, vložili je pod druhý tenký papír a vystínovali barevnýma voskovkama. Tvary listů jsem potom vystřihla a prcek si je nalepil na obraz.

Asi si budeme muset pořídit ještě jednu rybářskou síť nebo začít schovávat starší výrobky do krabice...

čtvrtek 16. října 2014

Přání s listem

Starej dědeček (tak s prckem odlišujeme pradědečka od dědečka) má narozeniny, 85 let. Krásný věk. Jenže co darovat? Babičky ještě potěší nějaká fotka vnoučat či pravnoučat, kytka nebo "lapač prachu", ale co chlapovi? Můj děda alkohol moc nepije, kouřit přestal, v jídle se omezuje, tak jsem v koncích. Rozhodla jsem se začít aspoň tím, že mu s klučíkama vyrobíme blahopřání k narozeninám

A protože je podzim, našli jsme si krásný podzimní list, koupili barevnou čtvrtku a vyrobili jednoduché přáníčko.



Čtvrtku jsme přehnuli, aby vzniklo otevírací přání a přední stranu obstřihli zubatýma nůžkama. Na list jsme fixou napsali "Dědečkovi" a list nalepili na titulní stranu papíru. Dovnitř jsme vepsali blahopřání a je hotovo za pár minut.

středa 15. října 2014

Pan List

Spontánní nápad z pondělní cesty do školky. Našli jsme s Mladším krásný veliký žlutý list a mě hned probleskl hlavou nápad s namalovaným obličejem. Ten se během krátké chvíle vykrystalizoval do podoby obličeje z přírodnin.

Cestou ze školky jsme s klukama natrhali malé červené bobulky (z něčich živého plotu před domem) na pusu, dubový lístek na nos a dva květy z chryzantémy na oči.
Všechno jsme nalepili na list a pak ještě pana Lista na čtvrtku tvrdého papíru, aby nám dobře držel na síti slávy.

úterý 14. října 2014

Řetězy

Je podzim a kolem nás je dostatek plodů babího léta. Krom obvyklých kaštanů, ořechů, jablek, hrušek a dýní jsou to i mnou dosud opomíjené šípky, jeřabiny, různé bobule a dýňová semínka. Jednou jsme si vzali na procházku košíčky a začali jsme všechny možné bobulky sbírat a trhat.



Doma jsme si je navlékly na pevnou nit a vzniklými řetězy si ozdobily dveře a okna.


(a zde můžete vidět, že podzimní úprava domu neprobíhá je zevnitř, ale i zvenku:)

pondělí 13. října 2014

Jablíčko s červíkem

Mám dojem, že na podzim se vyrábí nejlépe z celého roku. Tolik materiálů, inspirace, barev a nápadů... A taky víc času, protože je brzo tma, tak už člověku není líto zasednout k vyrábění místo na zahradu.

Podzim je čas sklizně, tak i já se Starším (ovšem za vydatné pomoci Mladšího) jsme sklidili pěkné červeňoučké jablíčko i s lístkem.


Jablko jsem si předkreslili na čtvrtku a pomocí houbičky na nádobí vymalovali červenou temperou (chtěli jsme i žlutou, ale ta vyschla) a hnědou temperou domalovali stopku. Zatímco barva zasychala, vystřihli jsme si ze zeleného papíru dva tenké proužky a kolečko na obyvatele jablíčka.




Z proužků papíru jsme si poskládali harmoniku, na kterou jsme přilepili namalované kolečko s obličejem a po zaschnutí červené jsme hotové červíky nalepili na jablíčko.

Pak jsme si na druhou čtvrtku namalovali lístek a celou jeho plochu jsme natřeli lepidlem a posypali obyčejnou kuchyňskou solí. Pak jsme si vzali vodovky, dostatečně je rozředili vodou a pomocí štětce jsme kapali různé barvy na list. Díky soli se barvy pěkně rozpíjely.


Ještě vystřihnout a hotovo.

pátek 10. října 2014

Bez elektriky

Že budeme celý den bez elektriky jsem věděla aspoň dva týdny dopředu. Ale vždyť tu elektřinu přes den zas tak moc nepoužívám, tak o co jde, že? To přežiju.
No... Přežila jsem, ale uvědomila jsem si, jak je téměř každá moje činnosti spojená s elektrickým proudem a mnohdy je na něm přímo závislá. Že nevyperu ani neuvařím (elektrický sporák) mi bylo jasné dávno. Že si ani neohřeju jídlo z lednice ani neuvařím čaj či kafe, to mi došlo taky brzo. Ale teprve během odstávky mi došlo, že nefunguje ani lednice, ani mrazák, takže jsem je radši ani neotvírala. Že netopí topení, protože ač vytápíme plynem, kotel je zapojený v elektrice. Že kotel, který je zapojený v elektrice, neohřívá ani vodu do vodovodů, takže se ani neosprchuju, ani neumyju nádobí.
Ba dokonce ani nedoženu resty na blozích, protože ač jsem s výpadkem počítala a dopředu dostatečně nabila telefon i krátkodobě půjčený notebook, i ta blbá wifi je zapojená v síti.
Takže jediné, co jsem včera udělala, bylo to, že jsem uklidila (ale nevysála, ani nic neumyla) a zalezla si za Mladším do postele číst knížku

sobota 9. srpna 2014

52 sukní

Dámy a slečny!

Poslední dobou pozoruju, že většina z nás hrozně málo nosí sukně a ještě míň šaty. Není to škoda? Rozhodla jsem se proto, že je budu nosit mnohem častěji - aspoň jednou týdně.

A jak jsem nad tím přemýšlela, napadlo mě z toho udělat hromadnou akci. Vyzvat co nejvíce žen, aby se přidaly k miniprojektu "52 sukní". Pojďte do toho se mnou a noste sukně a šaty co nejčastěji, aspoň jednou týdně.

Přidejte se tajně, v tichosti, soukromně a nenápadně. A nebo naopak, sdělte to světu nahlas, šiřte to mezi ostatní holky, slečny, paní a dámy. A podělte se o svoje kousky ze skříně na sociálních sítích pod hashtagem #52sukní.

Ať je nás v ulicích víc!

pondělí 12. května 2014

Sluníčková zvonkohra

K Vánocům jsem dostala druhý díl od Lucie Dvořákové Originální tvoření pro malá i velká stvoření. Je v něm i návod na výrobu sluníčka - zvonkohry z CD, filcu a alobalu. Původně jsem ho neměla v plánu s prckem vyrábět, ale prcek našel naši starou roztrhanou kupovanou zvonkohru, tak jsme z ní odstřihli cinkací tyčinky, že možná jednou...

Někdy v březnu, když už nám byla doma dlouhá chvíle, jsme se do ní pustili (já vím, je květen, nějak nestíhám indoor aktivity:)

Postup napsat nemůžu, tak aspoň fotku:


To původní od Lucie D. vypadá samozřejmě mnohem líp (i když ta, která mě knihou obdarovala, tvrdí, že to naše je hezčí).

středa 19. února 2014

Trip chorvatský - report

Nejdřív jsem si myslela, že to bude prostě obyčejná nudná rodinně-potápěčská dovolená (rodinná pro mě a dvouapůlletého synka Štěpánka a potápěčská pro Františka a jeho tři kamarády – navždy budiž známé už jen pod přezdívkami Bába, Subaru a Ručník). Cíl byl následující: 6 dní a 5 nocí na chorvatském ostrově Pag daleko před začátkem sezony. František je „zkušeným“ držitelem licence AOWD, čehož chtěli dosáhnout 3 OWD kamarádi, tak se vydali do hlubin, kde je čekalo pouhopouhých 11° C voda. Věc pro šílence, což ostatně potápěči jsou. A když je ve skupině šesti lidí pět potápěčů včetně t. č. nepotápějící se matky rodu (taktéž open water diver) a ten šestý je 29 měsíční dítě bez hlasovacího práva… Tak se sbalily 7mm neopreny, nějaký to křidýlko nebo stehýnko (rozuměj žaket), pár hadic, jedna Lola (vysoce výkonné podvodní světlo laskavě zapůjčené panem L.), další equipment, hodně piv a jelo se.
Cestovní nudu jsme zaháněli ponejvíce spánkem, ale tato kratochvíle byla zavrhnuta hned potom, co Ručník řídící vedoucí vozidlo zaspal u Grazu sjezd na Maribor, což způsobilo 20 km zajížďku a uvíznutí v koloně. Tak jsme si nadále krátili chvíli klábosením přes vysílačky: „Tady Mýdlo, volám Ručník.“ „No jo, ale já už žádnej ručník nemám.“ „Mám tady ještě jeden trochu oslintaný od pana Kejmla.“ „Tak co teď?“ „Teď si dáme Deli.“ „No jo, ale já žádnou Deli nemám. Respektive měl jsem, ale dal jsem kousnout Bábovi a on mi ji už nevrátil. Takže jsem vlastně žádnou neměl.“ Následovala debata o minutém sjezdu a spících navigátorech, poté zapnutí navigace (pozdě, ale přece) a návrat na správný směr. (To je příběh, jak Ručník ke své přezdívce přišel.) Dalšími veskrze zábavnými kratochvílemi se nám nabízelo likvidování toustů, žertování s celníky na hranicích o autech převážejících drogy či unesené děti.
Střídání řidičů nejprve navzájem mezi auty se jevilo jako neefektivní, tudíž proběhlo střídání pouze ve vedoucím vozidle. František řídící doprovodný vůz zřejmě nechtěl svou nadupanou 1.4 Fabii svěřit křehké ženě, takže šoféroval i dál sám. Tou „nadupanou“ myslím „nadupanou krámama až po strop“ a tou „křehkou ženou“ myslím sebe. Ve voze č. 1 byl okruhový závodník Ručník vystřídán Subaru, který byl vlastníkem přibližovadla (přezdívku, doufám, netřeba vysvětlovat). Teprve v tuto chvíli se ukázalo, kdo je vlastně závodník a další zábavnou činností bylo udržení se na svém místě a imaginární brzdění.
Druhý den mě utvrdil v tom, že to bude opravdu jen obyčejná nezáživná dovolená. Kluci se potápěli, já a Štěpánek jsme prozkoumávali Starou Novalju. Nudu trochu rozčísl jen Bába, který se svému buddymu Františkovi na kondičním ponoru z břehu ztratil. Po vynoření se omlouval slovy, že mu spadla bomba, načež byl instruktorem tázán, zda je pyrotechnik, že sebou do vody tahá bomby.
Třetí den stejná nuda, kterou se opět pokusil překazit Bába, když mu při odpoledním chytání mřenek ten největší úlovek v lavoru chcípnul a Bába se pokoušel o umělé dýchání. Po neúspěšných oživovacích pokusech využil zdechlinu jako návnadu a se slibem, že na ni chytí rybu, jakou jsme ještě neviděli, nahodil. Takovou rybu jsme fakt ještě neviděli – opeřená, s metrovým rozpětím křídel, chytla mrtvou návnadu do pařátů a posměšně se zachechtala. S výkřikem „Ty vole!“ skočil Bába šipku po udici a tak tak zachránil prut před odtažením na moře krvežíznivou rackoidní bestií. Po návratu z nočního ponoru si ještě na oslavu Ručník způsobil dekompresní kocovinu a den zas skončil.
Den čtvrtý nezačal slibně. Od rána zataženo, občas déšť, předpověď hlásala blízký příchod bory. Kluci vyměnili trička s mikinama za bundy, já tílka a trička bez ramínek za poněkud zahalenější model – tričko s krátkým rukávem. Stateční potápěči se přesto vydali na moře. Vrátili se promodralí, zmrzlí, marně ve svých plavkách hledajíc cosi, co tam zřejmě mělo být. Jakkoli jsem jim před tím nezáviděla to soukání do gum a lezení do studené vody, kterou jsem sama dávala maximálně po kolena, teď to platilo dvojnásob. Zatímco rozmrzali v horké sprše, vyrazili jsme se Štěpánkem na procházku. Prcek celou dobu fňukal, protože chtěl, aby s náma šel táta. Pořád jsem hledala, čím bych ho rozptýlila, až se zadařilo. Nahoře v kopcích se ozývaly ovce. Tak jsme se vydali za hlasem, tu jsme přelezli nějakou zídku, tam polorozpadlej plot, až jsme je nakonec objevili. Štěpánek vřískal nadšením, ovce projevovali nadšení o trochu míň, tak jsme je tam trochu naháněli. Když nás to přestalo bavit, hledali jsme (teda spíš já), kde nechal mistr tesař díru. Kde nic, tu nic, jen směrem nahoru byla poblíž zídka mně akorát po bradu. Hravě jsem vysadila prcka nahoru, vedle něj jsem posadila batoh, přelezla jsem a zase všechno sundala. Udělali jsme čtyři kroky (respektive krůčky malého dítěte) a uviděli jsme ve zdi branku. Vteřinu jsem stála jako opařená, ale co už. Zasmála jsem se a šli jsme dál. Přelezením zídky jsme se ocitli vlastně nad ovčím výběhem, takže jsme podél zdi vyrazili hledat cestu dolů. Doleva vedla cesta mírně z kopce, doprava mírně do kopce. Tak když už jsme tady, tak se trochu rozhlídneme, ne? Jdeme doprava.
Vytáhla jsem foťák a nadšeně fotila okouzlující panorámata. Terén byl klasický chorvatský, kamenitý, což Štěpánek snášel statečně a jen trochu pofňukával. Z několika vzlykavých slov: „táta, táta“ jsem pochopila, že je zas smutnej, že nešel táta s náma (nebo si vzpomněl, jak šel s tatínkem dopoledne po chodníku na houpačky a na skluzavku). Uklidnila jsem ho, že už jdeme za taťkem a vytrvale jsme stoupali podél zídky. Ovce na nás přes bariéru pobekávaly, taková turistická idylka. Dokud asi po hodině chůze nezačalo pršet. Žádnej slejvák, deštíček spíše májový (však je květen, ne?), ale Štěpiska rozladil vydatně. Když jsme vylezli na horizont, měla jsem po náladě i já. Konec zídky ani na jedné straně v nedohlednu. Statečně jsme vyrazili dál, Štěpiho jsem občas poponášela, když terén dovolil. Foťák byl už dávno zpátky v batohu, ještě jsem nadávala, že se s tou krávou těžkou tahám. A pak to přišlo: asi 30 metrů pod náma byl sloup s vedením VN a shora k němu vedla cesta. Zeď byla asi na tři metry přerušená, nahrazená jen plotem. S obnoveným elánem jsem postavila dítě na druhou stranu. Téměř ladně jsem přeskočila (tak se mě zachytla pravá noha, no a co) a zamířili jsme dolů. Trochu mě děsily všude viditelné vybělené kosti dávno pošlých ovcí. Asi se sem zatoulali a nenašli cestu pryč. Jako my. No, já mám naštěstí eso v rukávu (eso = telefon, rukáv = kapsa). Jenže zklamání – těsně pod sloupem cesta končila a dolů už vedl dál jen sráz. Tak jsme to zkusili doleva. Nic, jen neprostupné křoví. Štěpis už se sotva vlekl, tak jsem ho vzala do náruče a otestovali jsme to doprava. Vypadalo to nadějně, ale pan Murphy už se dlouho nudil, takže – had. Jestli se něčeho víc štítím a hnusím si víc než tlustý, velký, chlupatý pavouky, tak jsou to hadi. A tenhle byl přes metr dlouhej hnusnej had, kterej se odporným plazivým stylem odporoučel do křoví, a navíc to byla smrtelně jedovatá černá mamba. Nevyznám se úplně přesně v hadologii, ale černej hnusnej had je jasně černá mamba. Po čtyřech vynechaných úderech mi srdce zase úspěšně naskočilo a okamžitě začalo svůj bicí deficit zběsile dohánět. S dítětem v náručí jsem vycouvala na obrovský volný plac (abych dobře viděla, až se ta odporná bestie bude přibližovat), odkud jsem zavolala Františkovi a hystericky mu o té čtyřicetimetrové anakondě, která žere ovce a vyplivuje kosti, řekla. Jeho rada k nezaplacení: „Neřvi, pojďte dolů a dělej randál, oni se schovají.“ Co teď? Jít zatravněnou cestou podél keříků, který byli plný jedovatých kober a chřestýšů, jsem odmítala, takže zbyla jediná varianta: zpátky nahoru na kameny a po nich doleva zpátky daleko podél zídky. Vylovila jsem srdce z ponožky, kam spadlo, Štěpánka z batohu, kde hledal a následně hlodal jablko, vzala jsem ho do náruče (přece ho nenechám na zemi, tak blízko spárů hroznýšů, kteří na nás v trávě a křovinách čekali) a šli jsme. Cestou jsem co nejvíc nahlas nadávala všem škrtičům.
Ovce na nás za chvilku zase pořvávali a mé předchozí něžné „Podívej, ovečky.“ se změnilo na „Kdybyste nám aspoň řekli, kudy se dostaneme dolů, vy ovce dementní!“. Štěpánek v sobě objevil geny kamzíka, protože jinak si nedovedu vysvětlit, že tak statečně zdolával tu kamenitou cestu. Ještě jsme párkrát museli přelézt plot nebo nějakou zídku, ale nakonec jsme se úspěšně dostali dolů. Štěpis to přežil zcela ve zdraví, neb měl dlouhé nohavice a oddanou maminku, která ho nesla kdykoli to šlo; já utržila jen pár odřenin a škrábanců na holých nohách (to musela být nějaká jedovatá škumpa, to tak pálí!). Pánové zvesela popíjeli na dive centru, kde Subaru právě vyprávěl historku, jak se plavil se svou lodí německými zdymadly. Večer jsem si pro jistotu všechny šrámy vyčistila Štěpánkovou neštípavou dezinfekcí.
Den pátý celou noc propršelo, ale ráno už to vypadalo slibně. Obloha byla sem tam protrhaná, tak jsme po snídani vyrazili do dive centra a cestou jsme vyzvedávali trojici kurzistů. Subaru s Ručníkem už stáli skoro v pozoru, aby mohli vyrazit, ale čekali, až Bába dokecá, dojí a obleče se, neboť tam lítal jen v trenkách, s plným talířem a plnou pusou řečí. S prohlášením: „Oni mě, kluci, maj rádi.“ se šel oblíkat a Ručník mně zatím nastínil stovky „nehod“, které už ho napadly, že by se mohli Bábovi stát. Ale Subaru to zavčas zatrhl a začal zjišťovat stav potravinových zásob. S překvapením shledal, že jídla mají přebytky, protože počítali, že Bába bude jako obvykle jíst svých 4-5 porcí na jedno denní jídlo. Ten byl ale z kurzu tak vynervovanej, že jedl jen 2-3 porce. Vzápětí mě Bába odrovnal otázkou: „Hele, a proč ty s náma vlastně nejdeš někdy pod vodu?“ A to mě den předtím on sám informoval, že dole má voda mizerných 11°C. Bábo, jestli já se budu ještě někdy potápět, tak leda v Karibiku nebo ještě možná v Rudým moři, ale voda, která nemá minimálně 25°C, u mě nemá šanci.
Zatímco ti blázni zas vyrazili na moře, já a Štěpis jsme měli v plánu procházku. Tentokrát po chodníku, na konec ostrova. Malým nožičkám už se ale asi po dvou kilometrech nechtělo dál ťapat, tak jsme se jen nasvačili na jedné vyhlídce, vyfotili se (Štěpiho) na nějakým kameni a šli jsme zpátky. Kolem byla hromada různě barevných kytek, tak jsme si rozhodli natrhat kytku do vázy na stůl. Já mám luční kvítí nejradši, kolem bylo z čeho vybírat, tak jsme za chvilku měli pěknej pugét z asi 14 druhů kytek. Menší komplikace nastala v apartmánu, kde nebyla ani váza, ani žádná vhodně vysoká sklenička, ale vynalézavý člověk si vždycky poradí, tak nám za chvilku zdobila stůl nádherná kytka ve flašce od slivovice.
Kolem poledne začalo pršet a já jsem přišla na další položku, která na mém seznamu „Sbalit na dovolenou“ nesmí chybět. Notebook. Dítě mi aspoň v takových případech nepřízně počasí nepoleze nudou po zdi, protože se mu těch pár autíček, bábovek a hlavolamů brzo omrzelo. A já aspoň budu moct svůj report psát rovnou do počítače a ne nanečisto na kávový filtry. Odpoledne déšť naštěstí ustal, tak jsme sbalili svačinku a tatínka a na ten konec ostrova vyrazili znova. Vzhledem k tomu, že taťka byl občas koníček a nesl Štěpiska na ramenách (a tím si asi úplně dorazil ty záda, co ho dopoledne pod vodou chytly), tak jsme zdárně dosáhli cíle a brzo házeli kamínky do vody na pláži na konci ostrova. S Františkem jsme tam objevili jeden velkej, krásnej, mořem opracovanej kámen, kterej by se nám akorát hodil do zahrádky, kterou zrovna pomalu u domečku vytváříme. Štěpánek poskakoval u přílivové čáry tak dlouho, až do toho moře spadnul, takže jsme vyždímali oblečky a šlo se zpátky.
Kluci večer oslavovali na dive centru dokončený kurz, čehož jsem se z jednoho devadesáticentimetrového, šestnáctikilového, řvoucího důvodu jaksi nezúčastnila, takže nemůžu podat podrobné informace. Oslava to ale byla zřejmě vydařená, neboť se František z toho „jednoho piva“ vrátil až po půlnoci.
Nastal den odjezdu. Posádka vedoucího vozu se rozhodla zkusit trajekt, ale František se rozhodl, že pojedeme o něco později sami. Asi už nechtěl stíhat Subaru v subaru. Naházeli jsme bagáž do auta, naposledy zajeli k moři, a co nevidět už jsme vyráželi na cestu domů, i s tím šedesátikilovým šutrem z pláže. Nudnou cestu rozvířila jenom událost na chorvatské cestarině. Abychom se vyhnuli dlouhé frontě u pokladen „cash“, zamířili jsme k pokladně „cards only“. Jenomže mašina hloupá tu kartu pořád vyplivovala a závoru nezvedala. Po chvíli už to vyběrač mýta psychicky nevydržel a přišel se zeptat, co máme za problém. Když mu František plynnou češtinou vysvětlil, že nám to nebere kartu, přišel s komplikovaným náročným řešením, které nás by zcela jistě nenapadlo: „Druga karta.“ Když jsme mu řekli, že žádnou druhou nemáme, tak si přivolal na pomoc kolegu. Když mu vysvětlil situaci, tak jsme se českochorvatsko rukamanohama domluvili, že teda budeme muset zaplatit hotově. Ale vzhledem k tomu, že jsme měli jenom eura a navíc nejmenší 50eurovou bankovku, tak i druhý pracovník cestariny zůstal na chvíli bezradný. Když už jsme se začali aj trochu bát, co teda bude, tak nakonec sbalil eura, vrátil nám v kunách a konečně otevřel závoru. V Újezdě u kostela (cca 500 metrů od našeho bydliště) jsem Františkovi laskavě nabídla, že ho klidně vystřídám, ale překvapivě odmítl.

Tak jest zapsáno a přísahám, že přesně tak se to všechno stalo.

BTW, Bába ke své přezdívce přišel už před dovolenou a je to příběh tak temný, že nemůže být tady vypovězen.

Povidlové srdce

Nejsem nijak militantní valentýnová vyznavačka a od dob zamilování tento svátek nijak neprožívám, ale i tak jej s mužem "držíme" a každý rok si nějakou drobností uděláme radost. Já jsem mu letos s klučíkama upekla srdce z povidlového perníku.

Ingredience:
1/2 kg polohrubé mouky
400 g cukru
250 g povidel
1/2 l mléka
1 lžíce kakaa
2 lžičky jedlé sody
špetka soli
kůra a šťáva z 1 citronu

Smícháme povidla, cukr a kakao. Pak přidáme sůl, kůru, mouku a mléko a znovu promícháme. Nakonec vpracujeme sodu a citronovou šťávu.
Pečeme ve vymazané a vysypané formě ve tvaru srdce v předehřáté troubě na 160°C asi hodinu.

Vychladlé srdce můžeme rozpůlit (podélně) a pomazat marmeládou nebo zavařeninou.


Já jsem dala směs různých povidel (resp. zbytky z lednice) - švestková, třešňová i srstkovo-višňová. A protože mám srdcovou formu jen takovou menší, tak mi zbylo těsto i do menší formy na srnčí hřbet. Srdce jsem zevnitř natřela špendlíkovou marmeládou a navrchu polila tmavou polevou.

Dobrou chuť!

pondělí 10. února 2014

Svícen ze "zbytků"

Z plastových hodin, jejichž strojek jsem použila do hodin z prkýnka, mně zbylo kulaté sklíčko a plastová krabička. Plast jsem vyhodila, ale sklíčko mě pořád lákalo.

A protože mi zbylo i pár sádrových odlitků ve tvaru mořských plodů, napadlo mě udělat svícen.


Okraje skla byly neupravené a ostré, na šmirglování jsem si netroufla, tak jsem ho nakonec olemovala proužkem modré na suchu tvrdnoucí modelovací hmoty (kterou Štěpisek dostal od Ježíška), tu jsem ozdobila tupováním bílou akrylovou barvou. Po obvodu jsem nalepila mořské příšerky, které mi zbyly.

Nakonec jsem se rozhodla, že různých svícnů mám doma dost a dala jsem to do koupelny jako podložku pod skleničku s bytovou vůní.


sobota 8. února 2014

Prkýnka

Bráška měl včera narozeniny a už před měsícem nás s prckem napadlo, co mu vyrobíme. Hodiny z kulatého prkýnka. Nápad je hodně inspirovaný vánočními hodinami Lucie Dvořákové, proto tady nebudu uvádět postup (naleznete v sešitu Topp - Ze starého nové).
  

Já jsem se nakonec rozhodla použít nové prkýnko, protože to, co mám doma, je dost pořezané od nože a bylo by to na něm vidět. 



K výrobě hodin a jmenovky na dveře pokoje jsem potřebovala kulaté a klasické prkýnko, hodinový strojek, akrylové barvy, štětce, houbičku, sádru, formičky, dláto, vrták, lepidlo a očko na pověšení.


Po dopoledni, které jsem strávila procházením bazarů a zastaváren při pátrání po starých, ale funkčních hodinách či samotném hodinovém strojku, jsem nakonec zabloudila do vietnamského obchodu "se vším" a po pár minutách jsem si odnášela za 35 korun plastové hodiny dokonalé velikosti. Hodinový strojek jsem vykuchala a použila do svých hodin a plast vyhodila (do tříděného odpadu :)





středa 5. února 2014

Sněžítko

Před Vánoci jsme si povídali s jedno známou (maminkou tři dětí) o našich ratolestech, které mezitím svačily. Její děti měly takový ten bílý jogurt ve skleničce s ovocem na dně (Jihočeský tuším). Když dojedly, maminka skleničky pečlivě vymyla a schovala. Ptala jsem se, jestli třídí odpad, a ona mi odpověděla, že si je schovává na vyrábění vánočních dárků. Zaujalo mě to, její nápad jsem si trochu poupravila a začátkem ledna jsme se Štěpánkem vyrobili dárek pro babičku k narozeninám.


Na výrobu sněžítka jsme použili nejmenší skleničku se šroubovacím víčkem, kterou jsme sehnali (od dětského příkrmu pro nejmenší miminka), vymytou a zbavenou papírového štítku a zbytku lepidla. Dále libovolnou figurku (spotřebovali jsme šest kindervajíček, než jsme narazili na vhodnou!!!), bílé třpytky (dají se najít mezi kosmetickými doplňky), trochu vody a lepidlo. Na obrázku je tavná pistole, která se ale uprostřed procesu vyrábění ukázala jako NEvoděodolná a selhala. Použili jsme pak místo ní lepidlo Fix All od Soudalu, kterým lepíme nábytek. Naopak na obrázku není zdobící tuba s červenými flitry, kterou jsme ozdobili boky víčka (a zamaskovali tak písmena a značky, které na něm byly).
  

Postup je jednoduchý. Nalepili jsme Popelku na víčko, do skleničky jsme nalili vodu, asi 1 cm od vršku. Nasadili jsme víčko (jestli voda nevyteče nebo naopak není potřeba ještě přilít - my jsme ještě přilívali), vsypali jsme třpytky (bohatě stačí půlka krabičky, naše Popelka má ve sněžítku až moc hustou chumelenici:) a přilepili jsme víčko. Nakonec jsme ozdobili boky víčka a testovali vodotěsnost. V prvním kole sněžítko neprošlo, s druhým typem lepidla už ano.


Sněžítko je foceno až po chvíli po zatřesení, až se největší vánice pomalu usadila :o)

úterý 4. února 2014

Krmítko s ptáčky

Dostali jsme s prckem sáček slunečnicových semínek do krmítka pro ptáčky. Ale krmítko 3D ještě nemáme hotové, tak mě napadlo, že si uděláme dvourozměrné krmítko.

Vytiskli jsme si pár obrázků ptáčků, kteří jsou v českých krmítkách častými hosty (na poměry tělíček nehleďte), namalovali krmítko a nalepili na něj ptactvo. Potom jsme potřeli lepidlem a posypali slunečnicí podlahu krmítka, dopsali jména ptáků a přimalovali větev. Hotovo!


Ptáčci jsou k dispozici ke stažení zde.

pátek 31. ledna 2014

Jak jsem letos konečně viděla sníh (zblízka)

Po dvou letech na lyžích. Byla jsem přesvědčená, že když jedu po tak dlouhé době lyžovat a mám čtyři dny před plesem (pravděpodobně jedinou kulturní událostí tohoto roku), tak to zákonitě musí skončit zlomenou nohou. Naštěstí neskončilo. Jen modřinou pod okem.
Chvilka napětí při oblíkání lyžařských kalhot... a dobrý (díky ti, #CzechChallenges). Jeli jsme manželovým novým služebním autem - seděla jsem v něm poprvé a přestala jsem si myslet, že moje Fabie (čti: Fabie, kterou jezdím já) je "celkem nový auto". Jen při nastupování jsem si nevšimla, že Scenic má delší dveře než můj červený šíp (čti: červený šíp, kterým jezdím já) a práskla jsem se rohem dveří přímo pod oko.
Bylo půl sedmé a na svahu bylo už celkem prázdno. 'Je to dobrý, až sebou flinknu, bude se mi smát jen asi sto lidí.' napadlo mě. František nám koupil karty na vlek a já jsem byla napřed dotčená, že mně jen na deset jízd, zatímco sobě na 15 jízd. Na závěr jsem musela uznat, že to odhadl naprosto přesně. Nebýt jedné jeho anabáze na vleku, dojezdili bychom oba stejně.
Doufala jsem, že hned první jízdu na vleku nespadnu (teda, že na vleku nespadnu vůbec!), nahoře jsme vyblejskli jednu vysírací fotku pro kamarády, pohádala jsem se s telefonem, že je idiot, když se z 30 % za minutu na mrazu vybije do mrtva a jela jsem. Pomalu a pluhem. Ve třetině svahu jsem si řekla: "Jo, to půjde." a zrychlila jsem přibližně na rychlost chůze :o) Ve dvou třetinách jsem si řekla: "Ne, to nepůjde.", načež se mi zkřížily lyže a já jsem si decentně lehla do sněhu. Nepochybně si teď představujete, jak jsem tam sebou práskla, sníh a lyže lítaly vzduchem a zkutálela jsem se až do toho potoka pod svahem, ale já jsem překvapivě opravdu jen tak skoro nenápadně upadla na bok a hned jsem se zvedla - bez hůlek a oběma lyžmama na nohách (díky ti #CzechChallenges, to se mi ještě nikdy předtím nepovedlo). Druhou jízdu jsem si už stihla všimnout, že bez hůlek jezdím akorát já a ty tři školou povinný děcka, co na svahu ještě zbyly.
Každou další a další jízdu už jsem si troufala víc a víc a když už jsem si říkala, že jezdím už celkem slušně, tak jsme se nahoře potkali s mužem a dostala jsem kázaní, že mám víc pokrčit kolena, že se mi pojede líp. Trochu mě to naštvalo, pak trochu víc, když jsem zjistila, že má pravdu. Následující cestu vlekem jsem s mírnou škodolibostí projížděla kolem Františka, kterej se hned dole válel ve sněhu (na jeho obranu - z toho vleku spadl jenom proto, že zvedal tomu klukovi před sebou spadenou hůlku. Hehehe:)
Svah se postupně vyprázdňoval, což jsem vítala, mám ráda co nejvíc prostoru pro sebe. Jednak mi ostatní lyžaři vadí a zavazí a taky pro jejich dobro. Jsem na svahu přece jen dost nevypočitatelná. Poslední jízdu jsem se zkusila i předklonit stejně jako on. Už jsem se trochu oprskla, tak jsem nabrala i slušnou rychlost (myslím, že naše želva už by měla co dělat, aby se mnou držela krok). Pak mulda a vlastním xichtem jsem vyorala letošní první jarní brázdu.
Dole jsem skopla lyže (jediná nevýhoda jízdy bez hůlek je, že to trvalo asi pět minut) a šla jsem na svařák a smažák s hranolkama (však jsem sportovala, ne?). Parkoviště jsem prošla křížem krážem a po desetivteřinové panice jsem si uvědomila, že jsme přijeli Scenikem.

pondělí 27. ledna 2014

Rozkvetlá louka

Loni na jaře jsme začali pro malou (pra)neteř sbírat vršky z PET lahví, ve školce měli nějakou sbírku. Moc jich u nás nespotřebujeme, tak jsme jich do teď nasbírali asi 30. No, ale malá slečna mezitím začala chodit do školy a vršky už nepotřebuje :) Tak mě před nějakou dobou napadlo, jak bychom je mohli využít (když jsme je tak poctivě sbírali, tak by to přece byla škoda jen tak vyhodit).


Včera odpoledne jsme si s prckem vzali A4 tvrdého papíru, nalepili na něj lepidlem různě barevné vršky a pak jen fixou dokreslili pár detailů. Zbytek odpoledne jsme sušili na topení a večer pověsili na "síť slávy" - rybářská síť, natažená přes závěs na schodišti do podkroví (závěs odděluje obyvatelnou část domu od nedokončeného podkroví).

čtvrtek 16. ledna 2014

Koš plný jehličí

Před svátky jsem si donesla spoustu chvojí na pichlavé květináče a dost mi toho zbylo. Bylo mi líto je jen tak vyhodit, tak jsem vymýšlela, jak je zužitkovat.

Napadlo mě jimi vyzdobit košík, který jsem použila už na koš hojnosti. Koš jsem jednotlivými větvičkami vystlala a různě obtočila a nakonec jsem ho dozdobila šiškama, kaštanama, ořechama a chilli papričkama.



čtvrtek 9. ledna 2014

Pichlavé květináče

Na jaře jsem si koupila závěsné květináče na okna, ale zatím jsem pro ně neměla využití. Tak jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas, aby taky něco odpracovaly :o)



Z procházky jsem si přinesla spoustu jehličí a bobulek, tak jsem větvičky nastříhala na potřebnou délku a rozdělila je do květináčů. V každém byla snítka borovice, túje, smrku, jedle, cesmíny a větvička s černýma bobulema. Pak jsem je ještě dozdobila šiškama nebo chilli papričkama.

Bohužel jsem nepočítala s extra fujavcem, který kolem našeho domku v prosinci řádil několik dní, takže ozdobičky uletěly, větve taky trochu prořídly a fotila jsem to samozřejmě až už to bylo větrem očesané. Prvních pár dní to bylo mnohem hezčí.