Tady žiju, tady to miluju.

Zametala jsem včera listí před domem. Listí, který opadalo z našich stromů. Nejdřív přišel soused. Moje děti (a ostatní děti z ulice) mu říkají dědeček Spáčil, i když není náš příbuzný. Je to dědeček A. a H. a tak mu tak říkají i ostatní. Dědeček Spáčil za mnou přišel, ať se s tím listím nedělám, že na to má vysavač a ten dosáhne až k nám před dům. Nicméně už jsem to měla skoro hotový, tak rozdal děckám lízátka (už chápete toho dědečka?:) a šel. Pak došla sousedka a donesla mi za to uklizený listí flašku vína. Za listí z NAŠICH stromů před NAŠÍM domem! Ok, tak vzhledem k tomu, že bydlí v čele slepé ulice a my napravo těsně před koncem, tak před naším domem je zároveň i před jejich domem, ale i tak. Tak se jí ptám, jestli se nezbláznila a ona na to:

"Než ses sem nastěhovala, tak jsme to listí tady leta letoucí uklízeli my a nikdo se nestaral a tak se mně prostě zdá, žes to udělala za mě."

Pouliční barter.

Jedna sousedka mi donesla z vinobraní tác hroznů, tak jsem jí na oplátku donesla ten její tác plný bedel vysokých, tak mi na oplátku donesla tác hroznů, tak jsem jí ho vrátila s hromádkou domácích medových bonbonů. Když ho přinesla potřetí, dostala ho zpátky plnej hříbků. Druhá sousedka mi přinesla z farmy svých tchánů domácí sýr, já jsem jí zase dala ořechy. Třetí ke mně nosí víno ze sklepa svojí tety, protože jí vařím to vynikající kafe :) Čtvrtá nabízí domácí vajíčka (nabídku s díky odmítám, protože mám od tchyniných slepic), protože jsem jí pro syna donesla balík plínek, co zbyly po Nejmladší. A od sousedů, co s námi sousedí jen zahradou, mívám každé jaro plné vázy kytek. Za to, že jednou za rok ocvakám jejich zeleň podél plotu.

Přišel mi e-mail z místní knihovny. To občas chodí - hromadné s provozními informacemi, s pozvánkami na akce nebo jen pro mě výhrůžky o konci výpůjční lhůty. Tento byl taky jen pro mě, přestože jsem si naposledy už radši ani nic nepůjčila. V knihovně zůstala malá plyšová holčičí kabelka a obě knihovnice úporně přemýšlely, komu by mohla patřit, až si vzpomněli, že si ji tam před třemi týdny přinesla moje holčička, tak mi napsaly, že je tam, kdybychom ji náhodou postrádaly. Postrádaly a to tak, že s pláčem (Nejmladší) a marným pátráním (já).

Poslední školní den jsem cestou pro vysvědčení s prvňáčkem potkala paní z místní trafiky. V trafice prodávají mimo časopisů, novin a cigaret taky kafe, ledňáky, točenou zmrzlinu, forneti nebo i párky v rohlíku. Vždycky,když přijdu, už mi chystají kafe a jen se ptají, jestli mám nebo nemám KeepCup. Už víc jak rok jsem neřekla, JAKÝ kafe chci. Než mi to kafe uvaří, přicházejí na řadu ostatní lidi. S drtivou většinou z nich si obě prodavačky povídají o všem možném a zároveň ani jednou nezazní, pro co si ti lidé přišli. Ony si to prostě pamatují - tenhle si bere Mladou frontu, tahle křížovky, tahle latté a nosí si na něj KeepCup, tenhle si bere Sport a pro manželku Chvilku pro tebe, tenhle si vezme Právo, nechá si do vlastního hrníčku uvařit espresso, dá si do něj dvě mlíka a pak si ty noviny na lavičce přečte. No ale to jsem odbočila. Ta paní z trafiky mě tehdy zastavila a protože věděla, že se tam občas s dětma zastavím na točenou zmrzlinu, tak mi říkala:

"Dneska přijďte na zmrzlinu. Když je vysvědčení, máme ji za polovic."

Jindy jsem to latté chtěla zaplatit tisícovkou, ta druhá paní prodavačka mávla rukou a říká:

"To už máte předplacený v tringeltech, co nám tady necháváte."

Na den žen jsem přišla do Venkovského špajzu - místního obchodu s lokálními potravinami, pečivem od místních malopekařství, mléčnými výrobky z farem a podobně. Milé majitelce/prodavačce jsem dala pro radost kytku. Když jsem nakoupila za 61 korun, podala jsem jí stokorunu a řekla, ať to nechá na sedmdesát. Vrátila mi padesátikorunu a řekla s úsměvem: "Děkuju pěkně."

V létě jsme chtěli opíkat špekáčky. Pozvali jsme sousedy zespoda, povídali si, děti blbli, pohoda. Pak se děcka ztratili na zahradu sousedů naproti. Koupili ji nedávno, tak se najednou z dřív zamčené tajemné zahrady za bránou stala zahrada volně přístupná, kterou sousedka vyklidila a mimo jiné na ní na zimu plánuje extra dlouhou sjezdovku pro sáňky :) Jak jsme se sousedkou zespoda šli děti zkontrolovat, odchytla nás sousedka, co jí patří zahrada. Šla zrovna k další sousedce před barák na pokec a stáhla nás sebou. Pak přišla další sousedka a ještě jedni sousedi a pak další... Na slepém konci naší ulice bydlí 11 rodin, z toho šestero se nás sešlo na pouliční párty - jedenáct dospělých a devět dětí. Byla to super párty :)

 Naše ulice je dost dlouhá, má asi půl kilometru. Kamkoli jdeme, procházíme ji celou...

Tohle jsem našla v konceptech z roku 2017. Dost z toho už (bohužel) neplatí, ale když jsem si to tak četla, tak mi to vyvolalo úsměv. Nevím, jak to mělo skončit. Asi tak, že hodně lidí z téhle ulice znám od vidění (nejsem zdejší) a pokaždé se zastavíme na nějaký ten vesnický smalltalk. Jak už jsem zmínila - některé věci už dávno neplatí, ale stejně to tady miluju furt!

Klika

Dneska ráno jsem se cestou ze školky do práce potkala s jednou paní z naší ulice. Je starší, moc milá a usměvavá. Vždycky se ptá na děti a když dneska zjistila, že už je ve školce i Nejmladší, ptala se mě na práci.
Díky tomu rozhovoru jsem si znovu uvědomila, jakou kliku mám, že si mě našlo tohle zaměstnání. Protože:

• v první řadě dělám to, co mě hrozně baví - vždyť já si nemalou část svojí pracovní doby hraju. Jasně, občas je potřeba opruz jako faktury, úklid, dokumentace kdejaké kraviny kvůli dotacím... Ale jinak si hraju, maluju, cvičím s dětma, navrhuju, navrhuju, zdobím.

• příměstský tábory - jsou tak boží, že potřebují svou vlastní odrážku :) léto strávíme v zámku a zámecké zahradě, vaří nám bývalý šéfkuchař z Internationalu, program máme vždycky geniální (nejsem neskromná, to moje šéfka je ultraboží). A díky tomu, čtyřem letním příměšťákům, který mě letos v létě čekají, mám další čtyři týdny prázdnin náhradní volno :)

• mám zkrácený úvazek a možnost home office kdy potřebuju - to znamená, že na pohodu ráno odvedu děti do školky a 3x týdně si je po obědě zase vyzvedávám. Odpoledne je zvládám rozvozit na kroužky a když jsou nemocné, nepotřebuju OČR. Když jsem nemocná já, neberu si neschopenku, ale kombinuju dovolenou a home office. Nepotřebuju dovolenou v létě, na táborech si nadpracuju a tak mi zbývá celých 20 dní jen na školní rok.

• mám skvělé kolegyně - všechny do jedné jsou to úžasné ženy, strašně ráda s nimi pracuju, mají dokonalý nápady. Každá je dobrá v něčem jiným a dohromady jsme dream team pro komunitní centrum. A ty schůzky poradního výboru jednou za měsíc v pátek se snídaní... Luxus!

• mám kolem sebe super lidi - hrozně moc si vážím všem, co nás jakkoli podporují a pomáhají nám.

• pracuju 4 km od domova, takže to dojedu na kole a kdyby cokoli - jsem za 5 minut doma.

• a v neposlední řadě - mám za sebou skvělýho muže, díky kterýmu tohle všechno funguje a díky němu tuhle práci můžu dělat.

Přála bych všem maminkám, kterým se blíží návrat do práce, aby na ně čekala nějaká taková snová práce. Přála bych jim, aby žádnou z nich netrápily úzkosti z toho návratu a co vlastně budou dělat, kde, za kolik a jak to budou zvládat... jak to kolem sebe vidím a i jsem si sama zažila.

Chřestýši v konvici

Od začátku roku zase běhám. Nedávám sice stovku měsíčně jako předloni, ale už třetí měsíc po sobě mám přes 50 kilometrů. A zatím jsem spokojená.

Běhám, i když nejsem úplně fit. Hlavně z psychologického důvodu, pak bych se už pořád vymlouvala. A taky proto, že se to většinou tím během zlomí a je mi pak líp. Ale neumím odhadnout tu hranici, kdy ještě jít a kdy ne.

V neděli jsem vyběhla tam, kde to neznám. Byli jsme na víkend u kamarádů na chatě a i když jsem nebyla úplně 'v konvici' vyrazila jsem na krátkej pětikilometrovej běh kolem rybníku. Stal se z toho dobrodružnej trail, kdy jsem vybíhala (no spíš - ploužila jsem se) do prudkých kopců, lezla po skalách, brodila se kopřivama, probíhala mokřadem, skákala přes potůček... Jako dobrý, ale od půlky mi v hrudníku chrastilo, jak kdybych tam pašovala klubko chřestýšů a věděla jsem, že tentokrát jsem tu hranici přešvihla a že se tím během nejspíš dorazím. A taky že jo.

Hele a to jsem se ještě chtěla zeptat: Nevíte, jak dostat chřestýše z plic? Už jsou celkem otravní...

Nikdy není pozdě na...

Tento týden uzrálo moje rozhodnutí naučit se mluvit chorvatsky. Takový ten small talk sice jakžtakž zvládám, ale je to s trochou češtinoangličtinopantomimštiny... Poslední roky se naše zahraniční dovolené lokalizují stejně právě sem a to ještě navíc na stejné milované místo, do stejného apartmánu, ke stejné paní. A tak je načase naučit se aspoň něco, ať můžu s milou paní Baricou hodit řeč.
Jedeme po dálnici, kolem mě chorvatské hory a já mám čas přemýšlet. První myšlenka byla, jestli nejsem stará na to, začínat se učit další jazyk, ale jak nad tím tak hloubám... já jsem se vlastně nikdy učit něco nového nepřestala. Fakt. Pořád se něco učím, pořád s něčím začínám (nerovná se dokončuji:).
Ve dvaceti jsem maturovala.
V jednadvaceti jsem si udělala základní potápěčský kurz (plus víceméně úspěšně absolvovala zkoušková období na dvou vysokých školách [a zároveň se vdala]).
Ve dvaadvaceti jsem navázala kurzem nádechového potápění.
V pětadvaceti jsem s pár měsíčním miminkem dokončila vysokou školu. A řekla, že školu už nikdy.
Nicméně hned ve dvaceti šesti jsem nastoupila na jazykovku (angličtina).
V sedmadvaceti jsem se s nástupem na mateřskou s druhým dítětem začala učit španělsky.
Ve 28 jsem navázala na jazykovce angličtinu v dalších dvou stagích.
Ve 29 jsem začala běhat.
Ve třiceti jsem měla tři děti a oprášila jsem aspoň s pomocí Duolinga svou angličtinu a pokračovala ve španělštině.
V jednatřiceti jsem se sice nezačala učit nic nového, ale začala má spolupráce s Rodinným centrem, která se nabaluje jako sněhová koule (a mně to vůbec neva, protože mě to děsně ba:). Ten rok byl jeden z nejnáročnějších.
Ve třiceti dvou letech jsem se nedobrovolně (ale moc jsem se nebránila) začala učit karate.
No a je mi 33, chci složit zkoušku na bílej pásek, učit se chorvatsky a když se splní mému prostřednímu jeho velké přání, tak to vypadá, že se začnu taky učit hrát na svůj první hudební nástroj :)
Vlastně nikdy není pozdě na to, začít cokoli ♥

P.S. toto je ze srpna 2018 z konceptů. Bílej pásek v karate už mám, chorvatsky jsem se ještě učit nezačala, ale vypadá to na ukulele (přál si a dostal prostřední) a klávesy (přál si a dostal nejstarší). Oproti plánu jsem se ale zase naučila háčkovat :)

Evidence zázraku

Ztratila jsem zlatou náušnici. Zjistila jsem to až u večeře, ale bylo mi jasné, že jsem ji nejspíš ztratila už kolem poledne, kdy jsem si z hlavy sundávala lyžařskou kuklu. Skoro jsem to obrečela, dostala jsem je za dceru a i kdyby to byla bižu, mají pro mě velkou citovou hodnotu. Zrovna nedávno jsem na sebe naprášila, že lpím i na maličkostech, tak tohle je fakt velká ztráta.

Prohledali jsme celý pokoj, prohmatala jsem všechno oblečení, chtěla jsem hledat i další den na dojezdu pod svahem, kam za noc přisněžilo pět centimetrů prašanu.

Ptala jsem se i na recepci, jestli náhodou někdo...

"Ne, bohužel. Ale neztrácejte naději, tady se dějí zázraky."

O hodinu později jdeme na večeři. Ve vchodových dveřích hotelu mně padne zrak na cosi mezi kobercem a prahem. Z nepochopitelných důvodů se sehnu... Na dlani mám svou ztracenou náušnici a hledím na ni jak tele na nový vrata. Ležela tam víc než 24 hodin a netroufám si odhadovat, kolik nad ní prošlo lidí, včetně nás, několikrát.

Neztrácejte naději, zázraky se dějí...

Flashback

Vytírám zem v jídelně kolem stolu a najednou mám záblesk. Vidím a slyším samu sebe před x lety, jak říkám, že mi nebude vadit uklízení celého domu, jen když už budeme bydlet...
Nikdy jsem nebyla blíž syndromu vyhoření než teď.
Teď, kdy den co den opakuju ty stejné úkony úklidu a vím, že to za chvilku nebude poznat.
Že zítra to budu dělat znovu.
A že nikdy nejsem hotová.
Že se přes ty stále se opakující činnosti nedostanu k jiným úkolům.
Že sotva skončím, můžu začít znovu.
Perpetuum mobile.

O mém sparingpartnerovi na běhání

Máme spolu dneska jít běhat, ale očividně se mu nechce a vymýšlí výmluvy. Třeba hned ráno:

"Bolí mě rameno. Asi namoženej sval nebo nevím, ale fakt to bolí."

Já: "Tady je Fastum Gel a nahřívací polštářek. To přejde."

O chvilku později:

"Když se nadechnu, tak mě rýpne mezi lopatkama. Co by to mohlo být?"

Odpovídám, že nevím, ale že to určitě přejde, než půjdeme běhat. O hodinu později nenadšeně připouští, že rameno už tolik nebolí a dloubání v zádech přestalo. Vím to, takže to musí přiznat. Oblíkáme se a vybíháme. Ze začátku běžíme mlčky a docela to vypadá, že prvotní nechuť přešla. Akorát při výběhu na druhý kopec (ten nejhorší) potichu frlá, že na to, kolik kilometrů už jsme od začátku prosince naběhali, je ten kopec pořád děsněj zabiják. Protestuje potichu, tak to nechávám bez odpovědi. Hlavně taky proto, že sama mám co dělat, abych ten kopec udýchala.

Nahoře dost fouká, běžíme proti větru, sluníčko dost hřeje a už to zase začíná.

"Ty vole, já mám žízeň."

Souhlasně pokyvuju a zároveň bezmocně krčím ramena. Bez pití, u sebe ani floka a stejně běžíme daleko od civilizace. Za chvilku už si stěžuje znovu a hlasitěji:

"Mám žízeň!"

"A co mám teď jako dělat?"

Naštvaně mlčí. Přemýšlím, že jako parťák na běh je dost na prd, ale za normálních okolností si aspoň hezky pokecáme.

Když máme za sebou asi pět kilometrů, ozve se znovu:

"Zajímavý. Ještě nikdy mě u běhu nepíchalo v boku..."

"Neser!" odpovídám už celkem vytočeně. Ale nevydrží to ani dvě minuty a fňuká zas:

"Píchá mě v boku. Zastav."

"Hni prdelí a běž! No pain, no gain. Shut up and train!" povzbuzuju hlasitě.

Tak hlasitě, že svačící jezedák zvědavě vykoukne z kabiny zaparkovaného traktoru. Dívá se trochu divně.

Vidí jen mě.

"To máš za to! Teď si myslí, že seš magor." ozve se škodolibě moje línější já.

"Drž hubu..." procedím mezi zubama a přidám do kroku za nás za oba.

Půst

Když letos vyšla popeleční středa tak hezky na prvního března, uvažuju nad tím, že bych se v postní době teda něčeho vzdala. První nasnadě je alkohol. Za normálních okolností bych vydržela abstinovat 40 dní úplně hravě, jenže... V postní době mám v plánu absolvovat oslavu čtyřicátin a padesátin, tak to bych si s dovolením nějakou tu skleničku dala.

Jedním z návrhů, které jsem na Twitteru zahlédla bylo omezení cukru a bílé mouky. Fajn nápad, ale pro někoho, kdo se stravuje z 80 % paleo stravou to moc výzva není. Tak leda snad, že bych se v době půstu vyhecovala na stoprocentní paleo...

Nabízí se vynechat aspoň jakékoli sladké. Nebo kávu. Ale upřímně - já jedu v podstatě jen na kafe a sladký. Fakt. Můžu celý den nic nejíst, ale pokud si dám kafe a něco sladkýho, je to v pohodě. Bez hořké čokolády nežiju. Je fér si přiznat, že postit se od kávy a sladkostí na 40 dní bych nevydržela.

Mohla bych místo omezení něčeho špatného naopak zavést něco dobrého. Tak třeba... běh? V uplynulých třech měsících jsem naběhala přes 300 kilometrů, víc toho asi nenaběhám. Nějaká jiná aktivita? Pětkrát týdně cvičím doma nebo někam docházím nebo jdu plavat.

Taky bych se mohla vzdát nějakých "hříšků". Nekouřím, takže tudy cesta nevede. Sociální sítě... Well, přiznejme si, že tohle bych 40 dní taky nevydržela. Nákupy? Sobě nakupuju zřídka. Televize, počítač? Obé vidím tak dvakrát do týdne. Telefon? Hmmm, tady bych mohla...

Ale mám nápad. Mohla bych se k lidem chovat hezky. Ne, že bych se jindy nechovala, ale můžu se k nim chovat jen hezky. Zkusím každý den najít aspoň jeden dobrý skutek, který bych mohla pro někoho udělat.

Po 40 dní půstu se zavazuju:

• nepít alkohol vyjma dvou dní, ve kterých se budou konat oslavy kulatin
• dodržovat paleo na 100 %
• omezit sladkosti
• omezit kávu na jednu denně
• víc cvičit
• nezačít kouřit ;)
• omezit sociální sítě a používání telefonu
• nic si nekoupit (výjimku si uděluju na měsíčník, který si kupuju pravidelně a jehož březnové číslo bych po Velikonocích nesehnala)
• nedívat se na televizi, nepoužívat počítač (kromě napsání tohoto článku na blog:), číst si
• být milá, chovat se hezky
• každý den vykonat jednu dobrou věc

Jak budete dodržovat postní dobu vy?

Teorie relativity

Potkala jsem svou bývalou spoluhráčku pingpongu. Seklo jí to, v sukni, kabátku, načesaná, namalovaná, s kočárkem se svým ročním synkem. Volala na mě, rudou, zpocenou, v šíleně barevným běžeckým oblečení a se zablácenýma botama, že mě obdivuje. Když jsem přiběhla blíž k ní, abych nakoukla do kočárku, vyděsila svým vzhledem malýho a způsobila mu tak doživotní koktání, tak se zeptala: "A co ty tady?" Mávla jsem rukou, že už jenom dobíhám domů. Na její tváři se jasně zračilo zmatení - tady, na úplně opačné straně dědiny a ještě směřuju prokazatelně od svého domova pryč, tak jak můžu říct, že jen dobíhám? No, z dvanáctikilometrové trasy mně zbývají domů pouhé tři kilometry, mám za sebou výběh na nejvyšší kopec v okolí, píchá mě v boku, mezi lopatkama mě významně začínají táhnout stehy, chytá mě křeč do pravýho chodidla a v promočených botách je mi zima. Jak bych mohla NEŘÍCT, že už JENOM dobíhám domů?

Když mám před sebou poslední kilometr, probíhám kolem dvou místních domovů pro seniory. Jsou hned u rybníčku a v takový slunný den je výskyt babiček a děděčků o holích, chodítkách nebo na vozíčcích zvýšený. Víc se ploužím, mám za sebou 11 kilometrů s převýšením 600 metrů, sotva funím a nohy mám gumový. Přesto nezapomínám na slušné vychování a zdravím každého, koho potkám. Hned první paní s chodítkem mi odpovídá: "Ten elán vám závidím..." a když kličkuju mezi skupinkou dědečků, plácne mě jeden z nich přes zadek a pronese: "To je štramanda!" Pohoršeně se ohradím a ten poslední kilometr domů dobíhám s úsměvem. I když se mi zadel po tom plácnutí třepe ještě dalších pět minut.

Říká se tomu teorie relativity. Tvrdím to já a Albert Einstein, mockrát děkuju. Na tomhle jsme se náhodou s Albem shodli...

Háčkuju

Tak co na ně říkáte? Do těchto bačkůrek jsem se zamilovala na první pohled a přesně kvůli nim jsem se rozhodla, že se musím naučit háčkovat. Tyhle botky jsem teda ještě neuháčkovala, ale protože je mi jasné, že bude trvat hodně, hodně, hodně hodně hodně dlouho, než mé výtvory budou vypadat takto úhledně a reprezentativně, zadala jsem jejich stvoření pro mě a pro Nejmladší kamarádce potápčce Jitce.

Napsala jsem Kačence Čadové, autorce projektu 1000 věcí, které mně dělají radost, který (ne)píšeme spolu, jestli by mi pomohla začít. S jejími radami jsem zakoupila přízi, háček a hledíc na instruktážní video jsem uháčkovala svůj první řetízek, krátký sloupek, dlouhý sloupek.

Hned druhý den se ke mně přidala kamarádka Lenka a začaly jsme si posílat fotky výtvorů (díky, Blondý, žes do toho vlítla se mnou :)

O deset dní po zakoupení jsem slavnostně dokončila svou první šálu (a propos - ta čepice je dárek právě od Katky) a protože je typické brzce únorové desetistupňové počasí, tak jsem ji ještě neměla venku. Ale uháčkovala jsem si šálu :)

P.S. Toto je jubilejní stý příspěvek :)

PFko?

Tak Vás tady pěkně vítám na tom našem odpoledním čaji... Je to už doba, co jsem tady nebyla, tak mi, prosím dejte chvilku, ať tady uklidím.

Tak co to tady máme? Nejdřív opráším pár konceptů, ať Vám na začátek mám co nabídnout. Pak udělám pořádek tady na té cestě životem a nakonec umyju křišťálový servis mého pachtění.

Takže co se to od loňského února stalo, že se tady nic nedělo? No, to by mě taky zajímalo! S okamžikem ztrojdětnění se začal čas jaksi smrskávat, den měl najednou sotva dvacet hodin, týden pět dní, měsíc tři týdny a rok devět měsíců. Měla jsem dojem, že nemám čas vůbec na nic, že dělám tisíc věcí a pořádně žádnou. Celý den jsem se nezastavila, ale večer za mnou nebyla žádná práce vidět. Byla jsem ráda, že klučíci chodí do výtvarky, protože doma bychom si tu hodinu a půl týdně těžko na vyrábění vyhradili. Pořád by bylo co jiného na práci. Jenže s novým školním rokem přišlo zklamání - pro výtvarný kroužek není lektor. Long story short - vedu dvakrát týdně kroužek výtvarky.

To bychom měli vyrábění, na to čas už byl (a nastřádalo se mi mnoho materiálu pro blog). Vlivem týdenního pobytu v hotelu Ritz AKA fakultní nemocnice Brno a následků, které se se mnou nenápadně vlekly ještě pár týdnů, se najednou objevil čas i na jiné příjemné kratochvíle a koníčky. Avšak pořád jsem tak nějak "neměla kdy" sednout k počítači, přišlo mi to jako mrhání vzácným časem. Jenže ty myšlenky, projekty a texty se v hlavě tak kumulovaly, hromadily a přetékaly, že už tam na ně není místo a musí ven. To je ten poslední dílek úklidu - pořádně vysypat hlavu a důkladně v ní zamést. No a navrch na mě přišla nějaká tvůrčí touha a začala jsem se rukodělně realizovat :)

A protože jsem pořád nepřišla na tu černou díru, která mi krade čas, ani neobjevila bílou, která by ho nazpátek chrlila, začnu opatrně a po troškách. Nejdřív Vám naservíruju ty koncepty, kterým chybí jen pár doladění, pak přijdou nové příspěvky a až to tu trochu rozchodím, tak resuscituju i 1000 věcí, které mně dělají radost. A kdo ví, později třeba i #CzechChallenges...

Tož teda vitajtě zpátky a ať sa Vám tady líbí!

Hledá se Nemo

Prcek už má pět let, to tak strašně uteklo... Mně to přijde sotva jako loni, co jsem pět týdnů před termínem porodu uléhala s tím, že následující den už si pro jistotu sbalím věci do porodnice a o půlnoci jsem pak jen v noční košili a s malým polštářkem odjížděla sanitkou do porodnice. Jak jsem se několik dlouhých hodin snažila dovolat manželovi, toho času na vánočním večírku ve sklípku a bez signálu... Jak mi v pět ráno konečně zavolal zpátky a na mé vyhrknutí "Budeme mít miminko!" podnapile a žoviálně odpověděl "Ale vždyť já to vím, miláčku.". Myslím, že po větě "Budeme ho mít dneska. Su v porodnici a dokud nedojedeš, tak nerodím." hodně rychle vystřízlivěl :)

A teď to "miminko" slavilo páté narozeniny... V uplynulých pár měsících byl pozvaný na dvě oslavy narozenin kamarádek, tak jsme se s mužem rozhodli, že půlkulatiny jsou vhodné pro první oslavu narozenin s kamarády. Chtěla jsem oslavě dát nějaké ústřední téma a vyhrála to prckova oblíbená celovečerní pohádka - Hledá se Nemo.

Pozvánky

Týden před oslavou jsme se s prckem vrhli na výrobu pozvánek. Z podmořské říše jsme vybrali lasturu.

 

Na šest pozvánek je potřeba:

6 listů tvrdého papíru velikosti A4 (nebo 2 listy velikosti A3)

6 listů perleťového papíru velikosti A4 (nebo 2 listy velikosti A3)

šablona (ke stažení zde)

perleťová um. stuha (kadeřavá)

tužka, nůžky, barevné fixy, sešívačka

Z tvrdých i perleťových papírů jsem vystřihla mušle. Lastury z tvrdého papíru jsem olemovala fixami (modrou pro kluka, růžové nebo fialové pro holky). Na otevírací část jsem napsala samotnou pozvánku.

Pak jsem přiložila perleťový papír, asi 40 cm kadeřavé stužky a vše v dolní části secvakla sešívačkou.

Na fotkách moc není poznat, že horní papír je s perletí, ale naživo skutečně vypadá jako lastura. Nezapomeňte nakadeřit stužku a pozvánka uvnitř mušle je hotová. Mimochodem, vypadá to hrozně jednoduše, ale ono stříhání 12 lastur (13 i s šablonou) zabere pěknou chvilku času.

Výzdoba

Nejprve jsem chtěla koupit papírový ubrus, ale muž (který se vydal na nákup narozeninových propriet) ho v Tescu nenašel, takže jsem improvizovala a nakonec to dopadlo ještě líp. Rozhodla jsem se totiž dát místo ubrusu na stůl prostěradlo nebo povlečení, ale při hledání modrého kusu jsem narazila na osušku, kterou jsme si mužem kdysi koupili v Chorvatsku. Je tyrkysově modrá s motivy námořnického lana, kotvy a kormidla. Ideální. Osuška i rozměrově na stůl skvěle pasovala. Přes ni jsem přehodila rybářskou síť, kterou obvykle míváme pověšenou na závěsu oddělujícím obyvatelnou a rozestavěnou část domu a věšíme na ni Staršího výrobky.

Pak jsem na stůl volně rozložila mušle, které jsme si za ty roky přivezli od moří.

Když bylo prostřeno, vypadalo to velmi dobře.

Po gauči a křeslech jsem vyskládala všechny plyšáky s mořskou tematikou, místnost ozdobila balonky, nachystali jsme pro děti frkačky a bylo vše připraveno na oslavu.

Menu

dort Nemo

 Světlý korpus:

4 vejce

8 lžic horké vody

200 g cukru

140 g polohrubé mouky

100 g mletých ořechů

 čajovou lžičku prášku do pečiva

Žloutky se vyšlehají s horkou vodou, přidá se cukr a řádně se vyšlehá. Přidá se mouka, ořechy a prášek do pečiva. Nakonec vmícháme ušlehaný sníh z bílků.

Peče se na 180° C, asi 40 minut

Tmavý korpus:

4 vejce

8 lžic horké vody

200 g cukru

200 g polohrubé mouky

40 g kakaa

čajovou lžičku prášku do pečiva

Postup, teplota i čas jsou stejné.

Krém:

kostka másla

cca 200 g mletého cukru

Ušlehat.

Formu ryby jsme doma měli. Korpusy jsem spojila krémem a celý dort potřela zbytkem krému. Potažený je marcipánem obarveným potravinářským barvivem (žloutková žluť). Proužky jsou z neobarveného marcipánu, oko z modré lentilky.

Bramborové rybičky

125 g změklého másla

125 g hladké mouky

125 g uvařených studených brambor

1 rozšlehané vejce

na posypání mák a sůl

Do mouky rozdrobíme máslo a zpracujeme na jemnou drobenku. Přidáme rozmačkané brambory a vypracujeme těsto, které necháme vychladit hodinu v lednici.

Vyválíme na tenký plát a vykrajujeme tvary rybiček. Potřeme rozšlehaným vejcem, posypeme solí a mákem a pečeme na 220° C zhruba 10 - 15 minut.

 "Cookies" škebličky
170 g změklého másla
100 g cukru
100 g třtinového cukru
1 vanilkový cukr
300 g hladké mouky
2 vejce
1/2 balíčku prášku do pečiva
(2 PL mléka)

Ušleháme máslo s cukry, přidáme vejce a chvilku šleháme. Přidáme mouku a prášek do pečiva a pečlivě zamícháme. Zdá-li se těsto moc tuhé, přidáme mléko. Vmícháme např. kousky čokolády. Naplníme do formičky škleblí nebo tzv. medvědích tlapek. Pečeme na 170° C 20 minut.

Bubblesovy bublinky

domácí dětské šampaňské od dědečka

Zábava a hry

Hledá se Nemo

Jakou jinou hrou jsme mohli začít zábavu, než hledáním Nema? Naši klučíci mají jeden malý foliový balonek z kolotočů ve tvaru Nemíčka, takže jsem ho jen těsně před oslavou nafoukla a schovala. Po přípitku a dortu jsem děti instruovala, kde všude můžou hledat a netrvalo dlouho a Nemo byl nalezen.

Lovení mořských plodů

Tady byla příprava náročnější. Nejprve bylo potřeba nachystat, co se vlastně bude lovit. Nakonec jsem se rozhodla použít plastovou formu z bonboniéry s belgickou čokoládou. Vystřihla jsem potřebný počet "mořských plodů", každý opatřila kovovou sponkou na dokumenty a číslem (podle počtu pozvaných dětí).

Dále jsem opatřila udice - úlohu zastaly dvě vařečky s provázky, na jejichž konci byly magnety. A nakonec odměna pro pilné rybáře - balíčky s čokoládou. V plánu byla čokoláda vlastní výroby, ale vše nakonec ztroskotalo na nemožnosti sehnat v blízkém okolí kakaové máslo. Každý balíček byl opatřen štítkem s číslem a byl schován někde v místnosti. Každý účastník oslavy si musel najít svůj balíček podle čísla, které si z vody vylovil.

Pantomima
Pamatujete si, jak Nemův táta a Dory potkali hejno sardinek a ptali se jich na cestu do Sydney? Sardinky odpovídaly pantomimou tak, že se celé hejno přetvarovalo na Operu v Sydney, šipku, nebo Marlina.
Účelem této hry bylo předvést bez jediného zvuku zvíře tak, aby ostatní uhodli, o jakého tvora se jedná. Tahle hra děti bavila asi nejvíc, nechtěli s ní přestat. Předváděli se psi, kočky, kachny, žáby, čápi, žížaly, koně, ryby, slepice a ačkoli v zadání bylo, že předvádět bude ten, kdo uhodl, nakonec děcka stáli frontu, aby se poctivě vystřídali.

Židle
Klasická hra s hudbou (pohádkový mix z YouTube), jen máme málo místa a ještě míň židlí. Takže místo židliček jsem nakonec vystřihla z tvrdého papíru mořské hvězdice, na které si museli hrající stoupnout.

Nakonec přišla řada na rozbalování a testování dárků. Dětem se oslava líbila a po dvou vyčerpávajících hodinách byl čas jít domů :)

Bez elektriky

Že budeme celý den bez elektriky jsem věděla aspoň dva týdny dopředu. Ale vždyť tu elektřinu přes den zas tak moc nepoužívám, tak o co jde, že? To přežiju.

No... Přežila jsem, ale uvědomila jsem si, jak je téměř každá moje činnosti spojená s elektrickým proudem a mnohdy je na něm přímo závislá. Že nevyperu ani neuvařím (elektrický sporák) mi bylo jasné dávno. Že si ani neohřeju jídlo z lednice ani neuvařím čaj či kafe, to mi došlo taky brzo. Ale teprve během odstávky mi došlo, že nefunguje ani lednice, ani mrazák, takže jsem je radši ani neotvírala. Že netopí topení, protože ač vytápíme plynem, kotel je zapojený v elektrice. Že kotel, který je zapojený v elektrice, neohřívá ani vodu do vodovodů, takže se ani neosprchuju, ani neumyju nádobí.

Ba dokonce ani nedoženu resty na blozích, protože ač jsem s výpadkem počítala a dopředu dostatečně nabila telefon i krátkodobě půjčený notebook, i ta blbá wifi je zapojená v síti.

Takže jediné, co jsem včera udělala, bylo to, že jsem uklidila (ale nevysála, ani nic neumyla) a zalezla si za Mladším do postele číst knížku

52 sukní

Dámy a slečny!

Poslední dobou pozoruju, že většina z nás hrozně málo nosí sukně a ještě míň šaty. Není to škoda? Rozhodla jsem se proto, že je budu nosit mnohem častěji - aspoň jednou týdně.

A jak jsem nad tím přemýšlela, napadlo mě z toho udělat hromadnou akci. Vyzvat co nejvíce žen, aby se přidaly k miniprojektu "52 sukní". Pojďte do toho se mnou a noste sukně a šaty co nejčastěji, aspoň jednou týdně.

Přidejte se tajně, v tichosti, soukromně a nenápadně. A nebo naopak, sdělte to světu nahlas, šiřte to mezi ostatní holky, slečny, paní a dámy. A podělte se o svoje kousky ze skříně na sociálních sítích pod hashtagem #52sukní.

Ať je nás v ulicích víc!

Trip chorvatský - report

Nejdřív jsem si myslela, že to bude prostě obyčejná nudná rodinně-potápěčská dovolená (rodinná pro mě a dvouapůlletého synka Štěpánka a potápěčská pro Františka a jeho tři kamarády – navždy budiž známé už jen pod přezdívkami Bába, Subaru a Ručník). Cíl byl následující: 6 dní a 5 nocí na chorvatském ostrově Pag daleko před začátkem sezony. František je „zkušeným“ držitelem licence AOWD, čehož chtěli dosáhnout 3 OWD kamarádi, tak se vydali do hlubin, kde je čekalo pouhopouhých 11° C voda. Věc pro šílence, což ostatně potápěči jsou. A když je ve skupině šesti lidí pět potápěčů včetně t. č. nepotápějící se matky rodu (taktéž open water diver) a ten šestý je 29 měsíční dítě bez hlasovacího práva… Tak se sbalily 7mm neopreny, nějaký to křidýlko nebo stehýnko (rozuměj žaket), pár hadic, jedna Lola (vysoce výkonné podvodní světlo laskavě zapůjčené panem L.), další equipment, hodně piv a jelo se.
Cestovní nudu jsme zaháněli ponejvíce spánkem, ale tato kratochvíle byla zavrhnuta hned potom, co Ručník řídící vedoucí vozidlo zaspal u Grazu sjezd na Maribor, což způsobilo 20 km zajížďku a uvíznutí v koloně. Tak jsme si nadále krátili chvíli klábosením přes vysílačky: „Tady Mýdlo, volám Ručník.“ „No jo, ale já už žádnej ručník nemám.“ „Mám tady ještě jeden trochu oslintaný od pana Kejmla.“ „Tak co teď?“ „Teď si dáme Deli.“ „No jo, ale já žádnou Deli nemám. Respektive měl jsem, ale dal jsem kousnout Bábovi a on mi ji už nevrátil. Takže jsem vlastně žádnou neměl.“ Následovala debata o minutém sjezdu a spících navigátorech, poté zapnutí navigace (pozdě, ale přece) a návrat na správný směr. (To je příběh, jak Ručník ke své přezdívce přišel.) Dalšími veskrze zábavnými kratochvílemi se nám nabízelo likvidování toustů, žertování s celníky na hranicích o autech převážejících drogy či unesené děti.
Střídání řidičů nejprve navzájem mezi auty se jevilo jako neefektivní, tudíž proběhlo střídání pouze ve vedoucím vozidle. František řídící doprovodný vůz zřejmě nechtěl svou nadupanou 1.4 Fabii svěřit křehké ženě, takže šoféroval i dál sám. Tou „nadupanou“ myslím „nadupanou krámama až po strop“ a tou „křehkou ženou“ myslím sebe. Ve voze č. 1 byl okruhový závodník Ručník vystřídán Subaru, který byl vlastníkem přibližovadla (přezdívku, doufám, netřeba vysvětlovat). Teprve v tuto chvíli se ukázalo, kdo je vlastně závodník a další zábavnou činností bylo udržení se na svém místě a imaginární brzdění.
Druhý den mě utvrdil v tom, že to bude opravdu jen obyčejná nezáživná dovolená. Kluci se potápěli, já a Štěpánek jsme prozkoumávali Starou Novalju. Nudu trochu rozčísl jen Bába, který se svému buddymu Františkovi na kondičním ponoru z břehu ztratil. Po vynoření se omlouval slovy, že mu spadla bomba, načež byl instruktorem tázán, zda je pyrotechnik, že sebou do vody tahá bomby.
Třetí den stejná nuda, kterou se opět pokusil překazit Bába, když mu při odpoledním chytání mřenek ten největší úlovek v lavoru chcípnul a Bába se pokoušel o umělé dýchání. Po neúspěšných oživovacích pokusech využil zdechlinu jako návnadu a se slibem, že na ni chytí rybu, jakou jsme ještě neviděli, nahodil. Takovou rybu jsme fakt ještě neviděli – opeřená, s metrovým rozpětím křídel, chytla mrtvou návnadu do pařátů a posměšně se zachechtala. S výkřikem „Ty vole!“ skočil Bába šipku po udici a tak tak zachránil prut před odtažením na moře krvežíznivou rackoidní bestií. Po návratu z nočního ponoru si ještě na oslavu Ručník způsobil dekompresní kocovinu a den zas skončil.
Den čtvrtý nezačal slibně. Od rána zataženo, občas déšť, předpověď hlásala blízký příchod bory. Kluci vyměnili trička s mikinama za bundy, já tílka a trička bez ramínek za poněkud zahalenější model – tričko s krátkým rukávem. Stateční potápěči se přesto vydali na moře. Vrátili se promodralí, zmrzlí, marně ve svých plavkách hledajíc cosi, co tam zřejmě mělo být. Jakkoli jsem jim před tím nezáviděla to soukání do gum a lezení do studené vody, kterou jsem sama dávala maximálně po kolena, teď to platilo dvojnásob. Zatímco rozmrzali v horké sprše, vyrazili jsme se Štěpánkem na procházku. Prcek celou dobu fňukal, protože chtěl, aby s náma šel táta. Pořád jsem hledala, čím bych ho rozptýlila, až se zadařilo. Nahoře v kopcích se ozývaly ovce. Tak jsme se vydali za hlasem, tu jsme přelezli nějakou zídku, tam polorozpadlej plot, až jsme je nakonec objevili. Štěpánek vřískal nadšením, ovce projevovali nadšení o trochu míň, tak jsme je tam trochu naháněli. Když nás to přestalo bavit, hledali jsme (teda spíš já), kde nechal mistr tesař díru. Kde nic, tu nic, jen směrem nahoru byla poblíž zídka mně akorát po bradu. Hravě jsem vysadila prcka nahoru, vedle něj jsem posadila batoh, přelezla jsem a zase všechno sundala. Udělali jsme čtyři kroky (respektive krůčky malého dítěte) a uviděli jsme ve zdi branku. Vteřinu jsem stála jako opařená, ale co už. Zasmála jsem se a šli jsme dál. Přelezením zídky jsme se ocitli vlastně nad ovčím výběhem, takže jsme podél zdi vyrazili hledat cestu dolů. Doleva vedla cesta mírně z kopce, doprava mírně do kopce. Tak když už jsme tady, tak se trochu rozhlídneme, ne? Jdeme doprava.
Vytáhla jsem foťák a nadšeně fotila okouzlující panorámata. Terén byl klasický chorvatský, kamenitý, což Štěpánek snášel statečně a jen trochu pofňukával. Z několika vzlykavých slov: „táta, táta“ jsem pochopila, že je zas smutnej, že nešel táta s náma (nebo si vzpomněl, jak šel s tatínkem dopoledne po chodníku na houpačky a na skluzavku). Uklidnila jsem ho, že už jdeme za taťkem a vytrvale jsme stoupali podél zídky. Ovce na nás přes bariéru pobekávaly, taková turistická idylka. Dokud asi po hodině chůze nezačalo pršet. Žádnej slejvák, deštíček spíše májový (však je květen, ne?), ale Štěpiska rozladil vydatně. Když jsme vylezli na horizont, měla jsem po náladě i já. Konec zídky ani na jedné straně v nedohlednu. Statečně jsme vyrazili dál, Štěpiho jsem občas poponášela, když terén dovolil. Foťák byl už dávno zpátky v batohu, ještě jsem nadávala, že se s tou krávou těžkou tahám. A pak to přišlo: asi 30 metrů pod náma byl sloup s vedením VN a shora k němu vedla cesta. Zeď byla asi na tři metry přerušená, nahrazená jen plotem. S obnoveným elánem jsem postavila dítě na druhou stranu. Téměř ladně jsem přeskočila (tak se mně zachytla pravá noha, no a co) a zamířili jsme dolů. Trochu mě děsily všude viditelné vybělené kosti dávno pošlých ovcí. Asi se sem zatoulali a nenašli cestu pryč. Jako my. No, já mám naštěstí eso v rukávu (eso = telefon, rukáv = kapsa). Jenže zklamání – těsně pod sloupem cesta končila a dolů už vedl dál jen sráz. Tak jsme to zkusili doleva. Nic, jen neprostupné křoví. Štěpis už se sotva vlekl, tak jsem ho vzala do náruče a otestovali jsme to doprava. Vypadalo to nadějně, ale pan Murphy už se dlouho nudil, takže – had. Jestli se něčeho víc štítím a hnusím si víc než tlustý, velký, chlupatý pavouky, tak jsou to hadi. A tenhle byl přes metr dlouhej hnusnej had, kterej se odporným plazivým stylem odporoučel do křoví, a navíc to byla smrtelně jedovatá černá mamba. Nevyznám se úplně přesně v hadologii, ale černej hnusnej had je jasně černá mamba. Po čtyřech vynechaných úderech mi srdce zase úspěšně naskočilo a okamžitě začalo svůj bicí deficit zběsile dohánět. S dítětem v náručí jsem vycouvala na obrovský volný plac (abych dobře viděla, až se ta odporná bestie bude přibližovat), odkud jsem zavolala Františkovi a hystericky mu o té čtyřicetimetrové anakondě, která žere ovce a vyplivuje kosti, řekla. Jeho rada k nezaplacení: „Neřvi, pojďte dolů a dělej randál, oni se schovají.“ Co teď? Jít zatravněnou cestou podél keříků, který byli plný jedovatých kober a chřestýšů, jsem odmítala, takže zbyla jediná varianta: zpátky nahoru na kameny a po nich doleva zpátky daleko podél zídky. Vylovila jsem srdce z ponožky, kam spadlo, Štěpánka z batohu, kde hledal a následně hlodal jablko, vzala jsem ho do náruče (přece ho nenechám na zemi, tak blízko spárů hroznýšů, kteří na nás v trávě a křovinách čekali) a šli jsme. Cestou jsem co nejvíc nahlas nadávala všem škrtičům.
Ovce na nás za chvilku zase pořvávali a mé předchozí něžné „Podívej, ovečky.“ se změnilo na „Kdybyste nám aspoň řekli, kudy se dostaneme dolů, vy ovce dementní!“. Štěpánek v sobě objevil geny kamzíka, protože jinak si nedovedu vysvětlit, že tak statečně zdolával tu kamenitou cestu. Ještě jsme párkrát museli přelézt plot nebo nějakou zídku, ale nakonec jsme se úspěšně dostali dolů. Štěpis to přežil zcela ve zdraví, neb měl dlouhé nohavice a oddanou maminku, která ho nesla kdykoli to šlo; já utržila jen pár odřenin a škrábanců na holých nohách (to musela být nějaká jedovatá škumpa, to tak pálí!). Pánové zvesela popíjeli na dive centru, kde Subaru právě vyprávěl historku, jak se plavil se svou lodí německými zdymadly. Večer jsem si pro jistotu všechny šrámy vyčistila Štěpánkovou neštípavou dezinfekcí.
Den pátý celou noc propršelo, ale ráno už to vypadalo slibně. Obloha byla sem tam protrhaná, tak jsme po snídani vyrazili do dive centra a cestou jsme vyzvedávali trojici kurzistů. Subaru s Ručníkem už stáli skoro v pozoru, aby mohli vyrazit, ale čekali, až Bába dokecá, dojí a obleče se, neboť tam lítal jen v trenkách, s plným talířem a plnou pusou řečí. S prohlášením: „Oni mě, kluci, maj rádi.“ se šel oblíkat a Ručník mně zatím nastínil stovky „nehod“, které už ho napadly, že by se mohli Bábovi stát. Ale Subaru to zavčas zatrhl a začal zjišťovat stav potravinových zásob. S překvapením shledal, že jídla mají přebytky, protože počítali, že Bába bude jako obvykle jíst svých 4-5 porcí na jedno denní jídlo. Ten byl ale z kurzu tak vynervovanej, že jedl jen 2-3 porce. Vzápětí mě Bába odrovnal otázkou: „Hele, a proč ty s náma vlastně nejdeš někdy pod vodu?“ A to mě den předtím on sám informoval, že dole má voda mizerných 11°C. Bábo, jestli já se budu ještě někdy potápět, tak leda v Karibiku nebo ještě možná v Rudým moři, ale voda, která nemá minimálně 25°C, u mě nemá šanci.
Zatímco ti blázni zas vyrazili na moře, já a Štěpis jsme měli v plánu procházku. Tentokrát po chodníku, na konec ostrova. Malým nožičkám už se ale asi po dvou kilometrech nechtělo dál ťapat, tak jsme se jen nasvačili na jedné vyhlídce, vyfotili se (Štěpiho) na nějakým kameni a šli jsme zpátky. Kolem byla hromada různě barevných kytek, tak jsme si rozhodli natrhat kytku do vázy na stůl. Já mám luční kvítí nejradši, kolem bylo z čeho vybírat, tak jsme za chvilku měli pěknej pugét z asi 14 druhů kytek. Menší komplikace nastala v apartmánu, kde nebyla ani váza, ani žádná vhodně vysoká sklenička, ale vynalézavý člověk si vždycky poradí, tak nám za chvilku zdobila stůl nádherná kytka ve flašce od slivovice.
Kolem poledne začalo pršet a já jsem přišla na další položku, která na mém seznamu „Sbalit na dovolenou“ nesmí chybět. Notebook. Dítě mi aspoň v takových případech nepřízně počasí nepoleze nudou po zdi, protože se mu těch pár autíček, bábovek a hlavolamů brzo omrzelo. A já aspoň budu moct svůj report psát rovnou do počítače a ne nanečisto na kávový filtry. Odpoledne déšť naštěstí ustal, tak jsme sbalili svačinku a tatínka a na ten konec ostrova vyrazili znova. Vzhledem k tomu, že taťka byl občas koníček a nesl Štěpiska na ramenách (a tím si asi úplně dorazil ty záda, co ho dopoledne pod vodou chytly), tak jsme zdárně dosáhli cíle a brzo házeli kamínky do vody na pláži na konci ostrova. S Františkem jsme tam objevili jeden velkej, krásnej, mořem opracovanej kámen, kterej by se nám akorát hodil do zahrádky, kterou zrovna pomalu u domečku vytváříme. Štěpánek poskakoval u přílivové čáry tak dlouho, až do toho moře spadnul, takže jsme vyždímali oblečky a šlo se zpátky.
Kluci večer oslavovali na dive centru dokončený kurz, čehož jsem se z jednoho devadesáticentimetrového, šestnáctikilového, řvoucího důvodu jaksi nezúčastnila, takže nemůžu podat podrobné informace. Oslava to ale byla zřejmě vydařená, neboť se František z toho „jednoho piva“ vrátil až po půlnoci.
Nastal den odjezdu. Posádka vedoucího vozu se rozhodla zkusit trajekt, ale František se rozhodl, že pojedeme o něco později sami. Asi už nechtěl stíhat Subaru v subaru. Naházeli jsme bagáž do auta, naposledy zajeli k moři, a co nevidět už jsme vyráželi na cestu domů, i s tím šedesátikilovým šutrem z pláže. Nudnou cestu rozvířila jenom událost na chorvatské cestarině. Abychom se vyhnuli dlouhé frontě u pokladen „cash“, zamířili jsme k pokladně „cards only“. Jenomže mašina hloupá tu kartu pořád vyplivovala a závoru nezvedala. Po chvíli už to vyběrač mýta psychicky nevydržel a přišel se zeptat, co máme za problém. Když mu František plynnou češtinou vysvětlil, že nám to nebere kartu, přišel s komplikovaným náročným řešením, které nás by zcela jistě nenapadlo: „Druga karta.“ Když jsme mu řekli, že žádnou druhou nemáme, tak si přivolal na pomoc kolegu. Když mu vysvětlil situaci, tak jsme se českochorvatsko rukamanohama domluvili, že teda budeme muset zaplatit hotově. Ale vzhledem k tomu, že jsme měli jenom eura a navíc nejmenší 50eurovou bankovku, tak i druhý pracovník cestariny zůstal na chvíli bezradný. Když už jsme se začali aj trochu bát, co teda bude, tak nakonec sbalil eura, vrátil nám v kunách a konečně otevřel závoru. V Újezdě u kostela (cca 500 metrů od našeho bydliště) jsem Františkovi laskavě nabídla, že ho klidně vystřídám, ale překvapivě odmítl.

Tak jest zapsáno a přísahám, že přesně tak se to všechno stalo.

BTW, Bába ke své přezdívce přišel už před dovolenou a je to příběh tak temný, že nemůže být tady vypovězen.

Jak jsem letos konečně viděla sníh (zblízka)

Po dvou letech na lyžích. Byla jsem přesvědčená, že když jedu po tak dlouhé době lyžovat a mám čtyři dny před plesem (pravděpodobně jedinou kulturní událostí tohoto roku), tak to zákonitě musí skončit zlomenou nohou. Naštěstí neskončilo. Jen modřinou pod okem.

Chvilka napětí při oblíkání lyžařských kalhot... a dobrý (díky ti, #CzechChallenges). Jeli jsme manželovým novým služebním autem - seděla jsem v něm poprvé a přestala jsem si myslet, že moje Fabie (čti: Fabie, kterou jezdím já) je "celkem nový auto". Jen při nastupování jsem si nevšimla, že Scenic má delší dveře než můj červený šíp (čti: červený šíp, kterým jezdím já) a práskla jsem se rohem dveří přímo pod oko.

Bylo půl sedmé a na svahu bylo už celkem prázdno. 'Je to dobrý, až sebou flinknu, bude se mi smát jen asi sto lidí.' napadlo mě. František nám koupil karty na vlek a já jsem byla napřed dotčená, že mně jen na deset jízd, zatímco sobě na 15 jízd. Na závěr jsem musela uznat, že to odhadl naprosto přesně. Nebýt jedné jeho anabáze na vleku, dojezdili bychom oba stejně.

Doufala jsem, že hned první jízdu na vleku nespadnu (teda, že na vleku nespadnu vůbec!), nahoře jsme vyblejskli jednu vysírací fotku pro kamarády, pohádala jsem se s telefonem, že je idiot, když se z 30 % za minutu na mrazu vybije do mrtva a jela jsem. Pomalu a pluhem. Ve třetině svahu jsem si řekla: "Jo, to půjde." a zrychlila jsem přibližně na rychlost chůze :o) Ve dvou třetinách jsem si řekla: "Ne, to nepůjde.", načež se mi zkřížily lyže a já jsem si decentně lehla do sněhu. Nepochybně si teď představujete, jak jsem tam sebou práskla, sníh a lyže lítaly vzduchem a zkutálela jsem se až do toho potoka pod svahem, ale já jsem překvapivě opravdu jen tak skoro nenápadně upadla na bok a hned jsem se zvedla - bez hůlek a oběma lyžmama na nohách (díky ti #CzechChallenges, to se mi ještě nikdy předtím nepovedlo). Druhou jízdu jsem si už stihla všimnout, že bez hůlek jezdím akorát já a ty tři školou povinný děcka, co na svahu ještě zbyly.

Každou další a další jízdu už jsem si troufala víc a víc a když už jsem si říkala, že jezdím už celkem slušně, tak jsme se nahoře potkali s mužem a dostala jsem kázaní, že mám víc pokrčit kolena, že se mi pojede líp. Trochu mě to naštvalo, pak trochu víc, když jsem zjistila, že má pravdu. Následující cestu vlekem jsem s mírnou škodolibostí projížděla kolem Františka, kterej se hned dole válel ve sněhu (na jeho obranu - z toho vleku spadl jenom proto, že zvedal tomu klukovi před sebou spadenou hůlku. Hehehe:)

Svah se postupně vyprázdňoval, což jsem vítala, mám ráda co nejvíc prostoru pro sebe. Jednak mi ostatní lyžaři vadí a zavazí a taky pro jejich dobro. Jsem na svahu přece jen dost nevypočitatelná. Poslední jízdu jsem se zkusila i předklonit stejně jako on. Už jsem se trochu oprskla, tak jsem nabrala i slušnou rychlost (myslím, že naše želva už by měla co dělat, aby se mnou držela krok). Pak mulda a vlastním xichtem jsem vyorala letošní první jarní brázdu.

Dole jsem skopla lyže (jediná nevýhoda jízdy bez hůlek je, že to trvalo asi pět minut) a šla jsem na svařák a smažák s hranolkama (však jsem sportovala, ne?). Parkoviště jsem prošla křížem krážem a po desetivteřinové panice jsem si uvědomila, že jsme přijeli Scenikem.

Centrální Kuba

Sierra del Escambray je nejkrásnější kubánské pohoří. Je to také

pravděpodobně jedno z nejnádhernějších míst, které

můžete na Kubě vidět. Městečka z koloniálních dob a dech beroucí

příroda – to je spojení, které se vám vryje

hluboko do srdce.

     Národní park Topes de Collantes v Sierra del Escambray

V oblasti centrální Kuby jsme měli strávit dva dny. Byla to mezizastávka při přejezdu z domorodého jihu na turistický sever. Nejprve se mi to zdálo jako zbytečná ztráta času, který bychom jinak mohli prolenošit na pláži. Nakonec to byly snad ty nejúžasnější dva dny, které jsem na ostrově svobody strávila. Jestli se tam ještě někdy podívám, a to doufám ano, protože už jsem si pořídila keramického čuníka, kterého jsem pojmenovala Jakub, a kterého poctivě krmím, určitě budu chtít znovu strávit kus své dovolené uprostřed pohoří Escambray.

Cienfuegos

První zastávka v této oblasti byla v malebném městečku Cienfuegos, což česky znamená „tisíc ohňů“. O vzniku názvu města se přou dvě legendy. Ta první praví, že městečko vděčí za své jméno stovkám požárů, které vzplanou v jeho nejbližším okolí. Ta druhá, věrohodnější, tvrdí, že název města vznikl na počest revolucionáře Camilla Cienfuega. Jakkoli se zdá ta druhá verze pravděpodobnější, trocha pravdy je i na té první, protože při odjezdu z tohoto krásného městečka jsme viděli na polích, plantážích a stepích několik rozlehlých požárů.

Centrum města mě okouzlilo svými pravoúhlými dlouhými ulicemi a neoklasickými domy v úžasných pastelových barvách. Prošli jsme se po pěší zóně až na Parque José Martí – jedno z největších náměstí na ostrově. Celé náměstí je tvořeno úchvatnými budovami a jeho perlou je skvostná koloniální budova Teatro Tomás Terry. Zaručuji, že architektura města si vás zcela podmaní.

                                                                                                Náměstí v Cienguegos

Trinidad

Trinidad je nejnádhernějším městem celé Kuby. Staré město získalo od UNESCA titul „Místo světového dědictví“ pro svou úžasnou španělskou koloniální architekturu. Uličky Trinidadu jsou nezvyklým způsobem dlážděny, proto na nich nenarazíte na téměř žádné dopravní prostředky. Centrem starého města je Plaza Mayor – kouzelné náměstí s vesele pomalovanými popelnicemi, zdobeným zábradlím, kovovými sochami chrtů, které jsou v záři slunce rozpáleny na nepříjemnou teplotu (kdybyste se na nich chtěli fotit jako já) a kostelem Iglesia de la Santísima Trinidad na jeho severní straně. Kousek od skromného kostelíka se v areálu bývalého kláštera skrývá Museo Nacional Lucha Contra Bandidos (Národní muzeum boje proti banditům), který vám nabídne překrásný výhled na všechny strany z věže zvonice, která je vyobrazena na kubánském 25 centavos.

                                                                Předloha a 25 centavos

Na jih od tohoto náměstí jsme narazili na uličku, která zde plnila funkci tržnice. Po obou jejích stranách se nacházeli stánky, které turistům nabízeli šperky z přírodních produktů jako třeba semínek z melounu, hračky vyráběné z plechovek od nápojů, sošky ze dřeva, ručně vyráběné krajkové halenky, kabelky a klobouky a samozřejmě všudy přítomnými suvenýry s portréty hrdiny revolucionáře Ernesta „Che“ Guevary.

Těsně předtím, než jsme nastoupili do autobusu, který už na nás čekal, potkali jsme známé našeho průvodce a ti nás pozvali k sobě domů. Pohostinně nás provedli domem, seznámili se všemi členy rodiny, nabídli nápoje. Tento zážitek v nás ještě umocnil dojem přátelství zdejších lidí.

                                           Plaza Mayor

Topes de Collantes

Národní park v srdci Sierra del Escambray mi poskytl ten nejlepší a nejhlubší zážitek, navzdory tomu, že jsme v něm strávili jen několik hodin. Ruský truck nás vyvezl doprostřed divoké přírody a odjel. Nás čekal asi pětikilometrový výlet džunglí. Místní průvodce byl přímo studnicí vědomostí o zdejší fauně a floře a každých padesát metrů nás zastavoval u nějaké zajímavosti a podělil se s námi o své znalosti. Přibližně ve čtvrtině cesty jsme narazili na půvabné vodopády, které v kombinaci se smaragdovou zelení zdejšího pralesa působily skutečně pohádkově. Na tomto místě jsme dostali možnost pokračovat v cestě dále úzkou stezkou nebo přímo vodou. Ti, co zvolili cestu skrz vodou, nelitovali. Doteď považují těchto dvě stě metrů za to nejlepší, co na Kubě zažili. Já s několika ostatními jsem raději zvolila méně dobrodružnou cestu, za to jsme na rozdíl od těch druhých zůstali sušší.

Naše cesty se znovu spojili u magicky krásného jezírka, kam skupina číslo dvě skočila  po hlavě z malého vodopádu a my jsme přišli po můstcích z klád stromů. Poté, co všichni mokří trochu oschli, pokračovali jsme v cestě kolem ananasové farmy až k restauraci uprostřed nádherné přírodní scenérie, kde jsme se naobědvali a kde na nás čekal známý truck, který nás odvezl blíže k civilizaci.

                                                  Vodopády v Topes de Collantes

Manicaragua a Santa Clara

Při našem odjezdu z centrální Kuby jsme ještě absolvovali dvě zastávky. Nejprve jsme na krátkou chvíli navštívili městečko Manicaragua, kde jsme využili nabídky miniexkurze v továrně na doutníky. Viděli jsme všechny fáze výroby a kontroly jednotlivých druhů doutníků. Neuvěřitelně hbité prsty snědých Kubánek válely na podložkách válečky z nasekaného tabáku (mnozí z naší výpravy byli zklamáni, že „šoulání“ doutníků neprobíhá na čokoládových stehnech nádherných karibských perel), které nakonec umně zabalily do jednoho velkého tabákového listu. Jiní doutníky přeměřovali a pomocí válcových forem jim dávali ten správný tvar. Kontrolorky braly každý doutník do ruky a znova posuzovaly jejich kvalitu. Teprve pak doutníky dostaly do rukou ženy, které se staraly o jejich balení. Mezi nepřeberným množstvím jednoho druhu doutníků hledaly ty, co měly nejshodnější barvu. Na ty pak navlékly papírové prstýnky a balily je do dřevěných krabiček a prokládaly je cedrovým dřevem.

Druhá zastávka byla ve městě Santa Clara. Toto místo je proslavené místem posledního odpočinku revolučního hrdiny Che Guevary. Tady se konala poslední bitva, tady Che a jeho muži přepadli obrněný vojenský vlak. Nemohli jsme nenavštívit Plaza de la Revolución Ernesto Guevara. Dominantou tohoto náměstí je obrovská socha Che v jeho vojenské uniformě a hned pod ní se nachází muzeum a mauzoleum. Museo Histórico de la Revolución dokumentuje život Che a průběh revoluce. V mauzoleu je Che pohřben společně se svými muži. Všichni padli v bitvě v Bolívii v roce 1967 a jejich ostatky byly navráceny do země v roce 1997.

Po této poslední zastávce opouštíme centrální Kubu a já doufám, že jsem tady nebyla naposledy.

 

                                                 

      

                                                                         Výhled ze zvonice v Trinidadu

                                                                                                       Dechberoucí jezero v Topes de Collantes