středa 19. února 2014

Trip chorvatský - report

Nejdřív jsem si myslela, že to bude prostě obyčejná nudná rodinně-potápěčská dovolená (rodinná pro mě a dvouapůlletého synka Štěpánka a potápěčská pro Františka a jeho tři kamarády – navždy budiž známé už jen pod přezdívkami Bába, Subaru a Ručník). Cíl byl následující: 6 dní a 5 nocí na chorvatském ostrově Pag daleko před začátkem sezony. František je „zkušeným“ držitelem licence AOWD, čehož chtěli dosáhnout 3 OWD kamarádi, tak se vydali do hlubin, kde je čekalo pouhopouhých 11° C voda. Věc pro šílence, což ostatně potápěči jsou. A když je ve skupině šesti lidí pět potápěčů včetně t. č. nepotápějící se matky rodu (taktéž open water diver) a ten šestý je 29 měsíční dítě bez hlasovacího práva… Tak se sbalily 7mm neopreny, nějaký to křidýlko nebo stehýnko (rozuměj žaket), pár hadic, jedna Lola (vysoce výkonné podvodní světlo laskavě zapůjčené panem L.), další equipment, hodně piv a jelo se.
Cestovní nudu jsme zaháněli ponejvíce spánkem, ale tato kratochvíle byla zavrhnuta hned potom, co Ručník řídící vedoucí vozidlo zaspal u Grazu sjezd na Maribor, což způsobilo 20 km zajížďku a uvíznutí v koloně. Tak jsme si nadále krátili chvíli klábosením přes vysílačky: „Tady Mýdlo, volám Ručník.“ „No jo, ale já už žádnej ručník nemám.“ „Mám tady ještě jeden trochu oslintaný od pana Kejmla.“ „Tak co teď?“ „Teď si dáme Deli.“ „No jo, ale já žádnou Deli nemám. Respektive měl jsem, ale dal jsem kousnout Bábovi a on mi ji už nevrátil. Takže jsem vlastně žádnou neměl.“ Následovala debata o minutém sjezdu a spících navigátorech, poté zapnutí navigace (pozdě, ale přece) a návrat na správný směr. (To je příběh, jak Ručník ke své přezdívce přišel.) Dalšími veskrze zábavnými kratochvílemi se nám nabízelo likvidování toustů, žertování s celníky na hranicích o autech převážejících drogy či unesené děti.
Střídání řidičů nejprve navzájem mezi auty se jevilo jako neefektivní, tudíž proběhlo střídání pouze ve vedoucím vozidle. František řídící doprovodný vůz zřejmě nechtěl svou nadupanou 1.4 Fabii svěřit křehké ženě, takže šoféroval i dál sám. Tou „nadupanou“ myslím „nadupanou krámama až po strop“ a tou „křehkou ženou“ myslím sebe. Ve voze č. 1 byl okruhový závodník Ručník vystřídán Subaru, který byl vlastníkem přibližovadla (přezdívku, doufám, netřeba vysvětlovat). Teprve v tuto chvíli se ukázalo, kdo je vlastně závodník a další zábavnou činností bylo udržení se na svém místě a imaginární brzdění.
Druhý den mě utvrdil v tom, že to bude opravdu jen obyčejná nezáživná dovolená. Kluci se potápěli, já a Štěpánek jsme prozkoumávali Starou Novalju. Nudu trochu rozčísl jen Bába, který se svému buddymu Františkovi na kondičním ponoru z břehu ztratil. Po vynoření se omlouval slovy, že mu spadla bomba, načež byl instruktorem tázán, zda je pyrotechnik, že sebou do vody tahá bomby.
Třetí den stejná nuda, kterou se opět pokusil překazit Bába, když mu při odpoledním chytání mřenek ten největší úlovek v lavoru chcípnul a Bába se pokoušel o umělé dýchání. Po neúspěšných oživovacích pokusech využil zdechlinu jako návnadu a se slibem, že na ni chytí rybu, jakou jsme ještě neviděli, nahodil. Takovou rybu jsme fakt ještě neviděli – opeřená, s metrovým rozpětím křídel, chytla mrtvou návnadu do pařátů a posměšně se zachechtala. S výkřikem „Ty vole!“ skočil Bába šipku po udici a tak tak zachránil prut před odtažením na moře krvežíznivou rackoidní bestií. Po návratu z nočního ponoru si ještě na oslavu Ručník způsobil dekompresní kocovinu a den zas skončil.
Den čtvrtý nezačal slibně. Od rána zataženo, občas déšť, předpověď hlásala blízký příchod bory. Kluci vyměnili trička s mikinama za bundy, já tílka a trička bez ramínek za poněkud zahalenější model – tričko s krátkým rukávem. Stateční potápěči se přesto vydali na moře. Vrátili se promodralí, zmrzlí, marně ve svých plavkách hledajíc cosi, co tam zřejmě mělo být. Jakkoli jsem jim před tím nezáviděla to soukání do gum a lezení do studené vody, kterou jsem sama dávala maximálně po kolena, teď to platilo dvojnásob. Zatímco rozmrzali v horké sprše, vyrazili jsme se Štěpánkem na procházku. Prcek celou dobu fňukal, protože chtěl, aby s náma šel táta. Pořád jsem hledala, čím bych ho rozptýlila, až se zadařilo. Nahoře v kopcích se ozývaly ovce. Tak jsme se vydali za hlasem, tu jsme přelezli nějakou zídku, tam polorozpadlej plot, až jsme je nakonec objevili. Štěpánek vřískal nadšením, ovce projevovali nadšení o trochu míň, tak jsme je tam trochu naháněli. Když nás to přestalo bavit, hledali jsme (teda spíš já), kde nechal mistr tesař díru. Kde nic, tu nic, jen směrem nahoru byla poblíž zídka mně akorát po bradu. Hravě jsem vysadila prcka nahoru, vedle něj jsem posadila batoh, přelezla jsem a zase všechno sundala. Udělali jsme čtyři kroky (respektive krůčky malého dítěte) a uviděli jsme ve zdi branku. Vteřinu jsem stála jako opařená, ale co už. Zasmála jsem se a šli jsme dál. Přelezením zídky jsme se ocitli vlastně nad ovčím výběhem, takže jsme podél zdi vyrazili hledat cestu dolů. Doleva vedla cesta mírně z kopce, doprava mírně do kopce. Tak když už jsme tady, tak se trochu rozhlídneme, ne? Jdeme doprava.
Vytáhla jsem foťák a nadšeně fotila okouzlující panorámata. Terén byl klasický chorvatský, kamenitý, což Štěpánek snášel statečně a jen trochu pofňukával. Z několika vzlykavých slov: „táta, táta“ jsem pochopila, že je zas smutnej, že nešel táta s náma (nebo si vzpomněl, jak šel s tatínkem dopoledne po chodníku na houpačky a na skluzavku). Uklidnila jsem ho, že už jdeme za taťkem a vytrvale jsme stoupali podél zídky. Ovce na nás přes bariéru pobekávaly, taková turistická idylka. Dokud asi po hodině chůze nezačalo pršet. Žádnej slejvák, deštíček spíše májový (však je květen, ne?), ale Štěpiska rozladil vydatně. Když jsme vylezli na horizont, měla jsem po náladě i já. Konec zídky ani na jedné straně v nedohlednu. Statečně jsme vyrazili dál, Štěpiho jsem občas poponášela, když terén dovolil. Foťák byl už dávno zpátky v batohu, ještě jsem nadávala, že se s tou krávou těžkou tahám. A pak to přišlo: asi 30 metrů pod náma byl sloup s vedením VN a shora k němu vedla cesta. Zeď byla asi na tři metry přerušená, nahrazená jen plotem. S obnoveným elánem jsem postavila dítě na druhou stranu. Téměř ladně jsem přeskočila (tak se mě zachytla pravá noha, no a co) a zamířili jsme dolů. Trochu mě děsily všude viditelné vybělené kosti dávno pošlých ovcí. Asi se sem zatoulali a nenašli cestu pryč. Jako my. No, já mám naštěstí eso v rukávu (eso = telefon, rukáv = kapsa). Jenže zklamání – těsně pod sloupem cesta končila a dolů už vedl dál jen sráz. Tak jsme to zkusili doleva. Nic, jen neprostupné křoví. Štěpis už se sotva vlekl, tak jsem ho vzala do náruče a otestovali jsme to doprava. Vypadalo to nadějně, ale pan Murphy už se dlouho nudil, takže – had. Jestli se něčeho víc štítím a hnusím si víc než tlustý, velký, chlupatý pavouky, tak jsou to hadi. A tenhle byl přes metr dlouhej hnusnej had, kterej se odporným plazivým stylem odporoučel do křoví, a navíc to byla smrtelně jedovatá černá mamba. Nevyznám se úplně přesně v hadologii, ale černej hnusnej had je jasně černá mamba. Po čtyřech vynechaných úderech mi srdce zase úspěšně naskočilo a okamžitě začalo svůj bicí deficit zběsile dohánět. S dítětem v náručí jsem vycouvala na obrovský volný plac (abych dobře viděla, až se ta odporná bestie bude přibližovat), odkud jsem zavolala Františkovi a hystericky mu o té čtyřicetimetrové anakondě, která žere ovce a vyplivuje kosti, řekla. Jeho rada k nezaplacení: „Neřvi, pojďte dolů a dělej randál, oni se schovají.“ Co teď? Jít zatravněnou cestou podél keříků, který byli plný jedovatých kober a chřestýšů, jsem odmítala, takže zbyla jediná varianta: zpátky nahoru na kameny a po nich doleva zpátky daleko podél zídky. Vylovila jsem srdce z ponožky, kam spadlo, Štěpánka z batohu, kde hledal a následně hlodal jablko, vzala jsem ho do náruče (přece ho nenechám na zemi, tak blízko spárů hroznýšů, kteří na nás v trávě a křovinách čekali) a šli jsme. Cestou jsem co nejvíc nahlas nadávala všem škrtičům.
Ovce na nás za chvilku zase pořvávali a mé předchozí něžné „Podívej, ovečky.“ se změnilo na „Kdybyste nám aspoň řekli, kudy se dostaneme dolů, vy ovce dementní!“. Štěpánek v sobě objevil geny kamzíka, protože jinak si nedovedu vysvětlit, že tak statečně zdolával tu kamenitou cestu. Ještě jsme párkrát museli přelézt plot nebo nějakou zídku, ale nakonec jsme se úspěšně dostali dolů. Štěpis to přežil zcela ve zdraví, neb měl dlouhé nohavice a oddanou maminku, která ho nesla kdykoli to šlo; já utržila jen pár odřenin a škrábanců na holých nohách (to musela být nějaká jedovatá škumpa, to tak pálí!). Pánové zvesela popíjeli na dive centru, kde Subaru právě vyprávěl historku, jak se plavil se svou lodí německými zdymadly. Večer jsem si pro jistotu všechny šrámy vyčistila Štěpánkovou neštípavou dezinfekcí.
Den pátý celou noc propršelo, ale ráno už to vypadalo slibně. Obloha byla sem tam protrhaná, tak jsme po snídani vyrazili do dive centra a cestou jsme vyzvedávali trojici kurzistů. Subaru s Ručníkem už stáli skoro v pozoru, aby mohli vyrazit, ale čekali, až Bába dokecá, dojí a obleče se, neboť tam lítal jen v trenkách, s plným talířem a plnou pusou řečí. S prohlášením: „Oni mě, kluci, maj rádi.“ se šel oblíkat a Ručník mně zatím nastínil stovky „nehod“, které už ho napadly, že by se mohli Bábovi stát. Ale Subaru to zavčas zatrhl a začal zjišťovat stav potravinových zásob. S překvapením shledal, že jídla mají přebytky, protože počítali, že Bába bude jako obvykle jíst svých 4-5 porcí na jedno denní jídlo. Ten byl ale z kurzu tak vynervovanej, že jedl jen 2-3 porce. Vzápětí mě Bába odrovnal otázkou: „Hele, a proč ty s náma vlastně nejdeš někdy pod vodu?“ A to mě den předtím on sám informoval, že dole má voda mizerných 11°C. Bábo, jestli já se budu ještě někdy potápět, tak leda v Karibiku nebo ještě možná v Rudým moři, ale voda, která nemá minimálně 25°C, u mě nemá šanci.
Zatímco ti blázni zas vyrazili na moře, já a Štěpis jsme měli v plánu procházku. Tentokrát po chodníku, na konec ostrova. Malým nožičkám už se ale asi po dvou kilometrech nechtělo dál ťapat, tak jsme se jen nasvačili na jedné vyhlídce, vyfotili se (Štěpiho) na nějakým kameni a šli jsme zpátky. Kolem byla hromada různě barevných kytek, tak jsme si rozhodli natrhat kytku do vázy na stůl. Já mám luční kvítí nejradši, kolem bylo z čeho vybírat, tak jsme za chvilku měli pěknej pugét z asi 14 druhů kytek. Menší komplikace nastala v apartmánu, kde nebyla ani váza, ani žádná vhodně vysoká sklenička, ale vynalézavý člověk si vždycky poradí, tak nám za chvilku zdobila stůl nádherná kytka ve flašce od slivovice.
Kolem poledne začalo pršet a já jsem přišla na další položku, která na mém seznamu „Sbalit na dovolenou“ nesmí chybět. Notebook. Dítě mi aspoň v takových případech nepřízně počasí nepoleze nudou po zdi, protože se mu těch pár autíček, bábovek a hlavolamů brzo omrzelo. A já aspoň budu moct svůj report psát rovnou do počítače a ne nanečisto na kávový filtry. Odpoledne déšť naštěstí ustal, tak jsme sbalili svačinku a tatínka a na ten konec ostrova vyrazili znova. Vzhledem k tomu, že taťka byl občas koníček a nesl Štěpiska na ramenách (a tím si asi úplně dorazil ty záda, co ho dopoledne pod vodou chytly), tak jsme zdárně dosáhli cíle a brzo házeli kamínky do vody na pláži na konci ostrova. S Františkem jsme tam objevili jeden velkej, krásnej, mořem opracovanej kámen, kterej by se nám akorát hodil do zahrádky, kterou zrovna pomalu u domečku vytváříme. Štěpánek poskakoval u přílivové čáry tak dlouho, až do toho moře spadnul, takže jsme vyždímali oblečky a šlo se zpátky.
Kluci večer oslavovali na dive centru dokončený kurz, čehož jsem se z jednoho devadesáticentimetrového, šestnáctikilového, řvoucího důvodu jaksi nezúčastnila, takže nemůžu podat podrobné informace. Oslava to ale byla zřejmě vydařená, neboť se František z toho „jednoho piva“ vrátil až po půlnoci.
Nastal den odjezdu. Posádka vedoucího vozu se rozhodla zkusit trajekt, ale František se rozhodl, že pojedeme o něco později sami. Asi už nechtěl stíhat Subaru v subaru. Naházeli jsme bagáž do auta, naposledy zajeli k moři, a co nevidět už jsme vyráželi na cestu domů, i s tím šedesátikilovým šutrem z pláže. Nudnou cestu rozvířila jenom událost na chorvatské cestarině. Abychom se vyhnuli dlouhé frontě u pokladen „cash“, zamířili jsme k pokladně „cards only“. Jenomže mašina hloupá tu kartu pořád vyplivovala a závoru nezvedala. Po chvíli už to vyběrač mýta psychicky nevydržel a přišel se zeptat, co máme za problém. Když mu František plynnou češtinou vysvětlil, že nám to nebere kartu, přišel s komplikovaným náročným řešením, které nás by zcela jistě nenapadlo: „Druga karta.“ Když jsme mu řekli, že žádnou druhou nemáme, tak si přivolal na pomoc kolegu. Když mu vysvětlil situaci, tak jsme se českochorvatsko rukamanohama domluvili, že teda budeme muset zaplatit hotově. Ale vzhledem k tomu, že jsme měli jenom eura a navíc nejmenší 50eurovou bankovku, tak i druhý pracovník cestariny zůstal na chvíli bezradný. Když už jsme se začali aj trochu bát, co teda bude, tak nakonec sbalil eura, vrátil nám v kunách a konečně otevřel závoru. V Újezdě u kostela (cca 500 metrů od našeho bydliště) jsem Františkovi laskavě nabídla, že ho klidně vystřídám, ale překvapivě odmítl.

Tak jest zapsáno a přísahám, že přesně tak se to všechno stalo.

BTW, Bába ke své přezdívce přišel už před dovolenou a je to příběh tak temný, že nemůže být tady vypovězen.

Povidlové srdce

Nejsem nijak militantní valentýnová vyznavačka a od dob zamilování tento svátek nijak neprožívám, ale i tak jej s mužem "držíme" a každý rok si nějakou drobností uděláme radost. Já jsem mu letos s klučíkama upekla srdce z povidlového perníku.

Ingredience:
1/2 kg polohrubé mouky
400 g cukru
250 g povidel
1/2 l mléka
1 lžíce kakaa
2 lžičky jedlé sody
špetka soli
kůra a šťáva z 1 citronu

Smícháme povidla, cukr a kakao. Pak přidáme sůl, kůru, mouku a mléko a znovu promícháme. Nakonec vpracujeme sodu a citronovou šťávu.
Pečeme ve vymazané a vysypané formě ve tvaru srdce v předehřáté troubě na 160°C asi hodinu.

Vychladlé srdce můžeme rozpůlit (podélně) a pomazat marmeládou nebo zavařeninou.


Já jsem dala směs různých povidel (resp. zbytky z lednice) - švestková, třešňová i srstkovo-višňová. A protože mám srdcovou formu jen takovou menší, tak mi zbylo těsto i do menší formy na srnčí hřbet. Srdce jsem zevnitř natřela špendlíkovou marmeládou a navrchu polila tmavou polevou.

Dobrou chuť!

pondělí 10. února 2014

Svícen ze "zbytků"

Z plastových hodin, jejichž strojek jsem použila do hodin z prkýnka, mně zbylo kulaté sklíčko a plastová krabička. Plast jsem vyhodila, ale sklíčko mě pořád lákalo.

A protože mi zbylo i pár sádrových odlitků ve tvaru mořských plodů, napadlo mě udělat svícen.


Okraje skla byly neupravené a ostré, na šmirglování jsem si netroufla, tak jsem ho nakonec olemovala proužkem modré na suchu tvrdnoucí modelovací hmoty (kterou Štěpisek dostal od Ježíška), tu jsem ozdobila tupováním bílou akrylovou barvou. Po obvodu jsem nalepila mořské příšerky, které mi zbyly.

Nakonec jsem se rozhodla, že různých svícnů mám doma dost a dala jsem to do koupelny jako podložku pod skleničku s bytovou vůní.


sobota 8. února 2014

Prkýnka

Bráška měl včera narozeniny a už před měsícem nás s prckem napadlo, co mu vyrobíme. Hodiny z kulatého prkýnka. Nápad je hodně inspirovaný vánočními hodinami Lucie Dvořákové, proto tady nebudu uvádět postup (naleznete v sešitu Topp - Ze starého nové).
  

Já jsem se nakonec rozhodla použít nové prkýnko, protože to, co mám doma, je dost pořezané od nože a bylo by to na něm vidět. 



K výrobě hodin a jmenovky na dveře pokoje jsem potřebovala kulaté a klasické prkýnko, hodinový strojek, akrylové barvy, štětce, houbičku, sádru, formičky, dláto, vrták, lepidlo a očko na pověšení.


Po dopoledni, které jsem strávila procházením bazarů a zastaváren při pátrání po starých, ale funkčních hodinách či samotném hodinovém strojku, jsem nakonec zabloudila do vietnamského obchodu "se vším" a po pár minutách jsem si odnášela za 35 korun plastové hodiny dokonalé velikosti. Hodinový strojek jsem vykuchala a použila do svých hodin a plast vyhodila (do tříděného odpadu :)





středa 5. února 2014

Sněžítko

Před Vánoci jsme si povídali s jedno známou (maminkou tři dětí) o našich ratolestech, které mezitím svačily. Její děti měly takový ten bílý jogurt ve skleničce s ovocem na dně (Jihočeský tuším). Když dojedly, maminka skleničky pečlivě vymyla a schovala. Ptala jsem se, jestli třídí odpad, a ona mi odpověděla, že si je schovává na vyrábění vánočních dárků. Zaujalo mě to, její nápad jsem si trochu poupravila a začátkem ledna jsme se Štěpánkem vyrobili dárek pro babičku k narozeninám.


Na výrobu sněžítka jsme použili nejmenší skleničku se šroubovacím víčkem, kterou jsme sehnali (od dětského příkrmu pro nejmenší miminka), vymytou a zbavenou papírového štítku a zbytku lepidla. Dále libovolnou figurku (spotřebovali jsme šest kindervajíček, než jsme narazili na vhodnou!!!), bílé třpytky (dají se najít mezi kosmetickými doplňky), trochu vody a lepidlo. Na obrázku je tavná pistole, která se ale uprostřed procesu vyrábění ukázala jako NEvoděodolná a selhala. Použili jsme pak místo ní lepidlo Fix All od Soudalu, kterým lepíme nábytek. Naopak na obrázku není zdobící tuba s červenými flitry, kterou jsme ozdobili boky víčka (a zamaskovali tak písmena a značky, které na něm byly).
  

Postup je jednoduchý. Nalepili jsme Popelku na víčko, do skleničky jsme nalili vodu, asi 1 cm od vršku. Nasadili jsme víčko (jestli voda nevyteče nebo naopak není potřeba ještě přilít - my jsme ještě přilívali), vsypali jsme třpytky (bohatě stačí půlka krabičky, naše Popelka má ve sněžítku až moc hustou chumelenici:) a přilepili jsme víčko. Nakonec jsme ozdobili boky víčka a testovali vodotěsnost. V prvním kole sněžítko neprošlo, s druhým typem lepidla už ano.


Sněžítko je foceno až po chvíli po zatřesení, až se největší vánice pomalu usadila :o)

úterý 4. února 2014

Krmítko s ptáčky

Dostali jsme s prckem sáček slunečnicových semínek do krmítka pro ptáčky. Ale krmítko 3D ještě nemáme hotové, tak mě napadlo, že si uděláme dvourozměrné krmítko.

Vytiskli jsme si pár obrázků ptáčků, kteří jsou v českých krmítkách častými hosty (na poměry tělíček nehleďte), namalovali krmítko a nalepili na něj ptactvo. Potom jsme potřeli lepidlem a posypali slunečnicí podlahu krmítka, dopsali jména ptáků a přimalovali větev. Hotovo!


Ptáčci jsou k dispozici ke stažení zde.