pondělí 13. března 2017

O mém sparingpartnerovi na běhání

Máme spolu dneska jít běhat, ale očividně se mu nechce a vymýšlí výmluvy. Třeba hned ráno:
"Bolí mě rameno. Asi namoženej sval nebo nevím, ale fakt to bolí."
Já: "Tady je Fastum Gel a nahřívací polštářek. To přejde."
O chvilku později:
"Když se nadechnu, tak mě rýpne mezi lopatkama. Co by to mohlo být?"
Odpovídám, že nevím, ale že to určitě přejde, než půjdeme běhat. O hodinu později nenadšeně připouští, že rameno už tolik nebolí a dloubání v zádech přestalo. Vím to, takže to musí přiznat. Oblíkáme se a vybíháme. Ze začátku běžíme mlčky a docela to vypadá, že prvotní nechuť přešla. Akorát při výběhu na druhý kopec (ten nejhorší) potichu frlá, že na to, kolik kilometrů už jsme od začátku prosince naběhali, je ten kopec pořád děsněj zabiják. Protestuje potichu, tak to nechávám bez odpovědi. Hlavně taky proto, že sama mám co dělat, abych ten kopec udýchala.
Nahoře dost fouká, běžíme proti větru, sluníčko dost hřeje a už to zase začíná.
"Ty vole, já mám žízeň."
Souhlasně pokyvuju a zároveň bezmocně krčím ramena. Bez pití, u sebe ani floka a stejně běžíme daleko od civilizace. Za chvilku už si stěžuje znovu a hlasitěji:
"Mám žízeň!"
"A co mám teď jako dělat?"
Naštvaně mlčí. Přemýšlím, že jako parťák na běh je dost na prd, ale za normálních okolností si aspoň hezky pokecáme.
Když máme za sebou asi pět kilometrů, ozve se znovu:
"Zajímavý. Ještě nikdy mě u běhu nepíchalo v boku..."
"Neser!" odpovídám už celkem vytočeně. Ale nevydrží to ani dvě minuty a fňuká zas:
"Píchá mě v boku. Zastav."
"Hni prdelí a běž! No pain, no gain. Shut up and train!" povzbuzuju hlasitě.
Tak hlasitě, že svačící jezedák zvědavě vykoukne z kabiny zaparkovaného traktoru. Dívá se trochu divně.
Vidí jen mě.
"To máš za to! Teď si myslí, že seš magor." ozve se škodolibě moje línější já.
"Drž hubu..." procedím mezi zubama a přidám do kroku za nás za oba.

středa 1. března 2017

Půst

Když letos vyšla popeleční středa tak hezky na prvního března, uvažuju nad tím, že bych se v postní době teda něčeho vzdala. První nasnadě je alkohol. Za normálních okolností bych vydržela abstinovat 40 dní úplně hravě, jenže... V postní době mám v plánu absolvovat oslavu čtyřicátin a padesátin, tak to bych si s dovolením nějakou tu skleničku dala.
Jedním z návrhů, které jsem na Twitteru zahlédla bylo omezení cukru a bílé mouky. Fajn nápad, ale pro někoho, kdo se stravuje z 80 % paleo stravou to moc výzva není. Tak leda snad, že bych se v době půstu vyhecovala na stoprocentní paleo...
Nabízí se vynechat aspoň jakékoli sladké. Nebo kávu. Ale upřímně - já jedu v podstatě jen na kafe a sladký. Fakt. Můžu celý den nic nejíst, ale pokud si dám kafe a něco sladkýho, je to v pohodě. Bez hořké čokolády nežiju. Je fér si přiznat, že postit se od kávy a sladkostí na 40 dní bych nevydržela.
Mohla bych místo omezení něčeho špatného naopak zavést něco dobrého. Tak třeba... běh? V uplynulých třech měsících jsem naběhala přes 300 kilometrů, víc toho asi nenaběhám. Nějaká jiná aktivita? Pětkrát týdně cvičím doma nebo někam docházím nebo jdu plavat.
Taky bych se mohla vzdát nějakých "hříšků". Nekouřím, takže tudy cesta nevede. Sociální sítě... Well, přiznejme si, že tohle bych 40 dní taky nevydržela. Nákupy? Sobě nakupuju zřídka. Televize, počítač? Obé vidím tak dvakrát do týdne. Telefon? Hmmm, tady bych mohla...
Ale mám nápad. Mohla bych se k lidem chovat hezky. Ne, že bych se jindy nechovala, ale můžu se k nim chovat jen hezky. Zkusím každý den najít aspoň jeden dobrý skutek, který bych mohla pro někoho udělat.
Po 40 dní půstu se zavazuju:
  • nepít alkohol vyjma dvou dní, ve kterých se budou konat oslavy kulatin
  • dodržovat paleo na 100 %
  • omezit sladkosti
  • omezit kávu na jednu denně
  • víc cvičit
  • nezačít kouřit ;)
  • omezit sociální sítě a používání telefonu
  • nic si nekoupit (výjimku si uděluju na měsíčník, který si kupuju pravidelně a jehož březnové číslo bych po Velikonocích nesehnala)
  • nedívat se na televizi, nepoužívat počítač (kromě napsání tohoto článku na blog:), číst si
  • být milá, chovat se hezky
  • každý den vykonat jednu dobrou věc
Jak budete dodržovat postní dobu vy?

pátek 17. února 2017

Teorie relativity

Potkala jsem svou bývalou spoluhráčku pingpongu. Seklo jí to, v sukni, kabátku, načesaná, namalovaná, s kočárkem se svým ročním synkem. Volala na mě, rudou, zpocenou, v šíleně barevným běžeckým oblečení a se zablácenýma botama, že mě obdivuje. Když jsem přiběhla blíž k ní, abych nakoukla do kočárku, vyděsila svým vzhledem malýho a způsobila mu tak doživotní koktání, tak se zeptala: "A co ty tady?" Mávla jsem rukou, že už jenom dobíhám domů. Na její tváři se jasně zračilo zmatení - tady, na úplně opačné straně dědiny a ještě směřuju prokazatelně od svého domova pryč, tak jak můžu říct, že jen dobíhám? No, z dvanáctikilometrové trasy mně zbývají domů pouhé tři kilometry, mám za sebou výběh na nejvyšší kopec v okolí, píchá mě v boku, mezi lopatkama mě významně začínají táhnout stehy, chytá mě křeč do pravýho chodidla a v promočených botách je mi zima. Jak bych mohla NEŘÍCT, že už JENOM dobíhám domů?
Když mám před sebou poslední kilometr, probíhám kolem dvou místních domovů pro seniory. Jsou hned u rybníčku a v takový slunný den je výskyt babiček a děděčků o holích, chodítkách nebo na vozíčcích zvýšený. Víc se ploužím, mám za sebou 11 kilometrů s převýšením 600 metrů, sotva funím a nohy mám gumový. Přesto nezapomínám na slušné vychování a zdravím každého, koho potkám. Hned první paní s chodítkem mi odpovídá: "Ten elán vám závidím..." a když kličkuju mezi skupinkou dědečků, plácne mě jeden z nich přes zadek a pronese: "To je štramanda!" Pohoršeně se ohradím a ten poslední kilometr domů dobíhám s úsměvem. I když se mi zadel po tom plácnutí třepe ještě dalších pět minut.
Říká se tomu teorie relativity. Tvrdím to já a Albert Einstein, mockrát děkuju. Na tomhle jsme se náhodou s Albem shodli...

čtvrtek 11. února 2016

Kojící nosící náhrdelník

Zní to dost hrozně, že? Ale nápad je to geniální. Je to náhrdelník, se kterým si může miminko hrát, když ho nosím v šátku, nosítku nebo při kojení. Investice do něj je podle mě zbytečně vysoká na to, že ho vlastně nepotřebuju. Teda nepotřebovala jsem do té doby, než Nejmladší objevila v mém výstřihu mateřské znamínko a začala mně ho urputně škrábat a snažit se sebrat.


A protože už umím háčkovat (krátký a dlouhý sloupek), rozhodla jsem se ho zkusit vyrobit sama. Potřebovala jsem na to jenom:

zbytek příze
háček
dřevěný kroužek na záclony
barevný látkový korálek

bavlnku (nit) v barvě příze
tavnou pistoli

Ty dvě oddělené "ingredience" nejsou nezbytné, ale šiknou se. Nejdřív jsem si uháčkovala potřebně dlouhý řetízek (a tady jsem ho měla ještě o pár cm nastavit) a pak dvě řady krátkých sloupků. D kroužku na záclony jsem přivázala kousek příze s navlečeným korálkem a bavlnkou jsem kroužek přivázala ke stranám uháčkované šňůry. Nakonec jsem pod korálkem udělala tavnou pistolí malou hrudku, aby korálek nespadával až dolů, ale držel v prostředku. Za hodinu hotovo, náklady asi 30 korun.

středa 10. února 2016

Háčkuju


Tak co na ně říkáte? Do těchto bačkůrek jsem se zamilovala na první pohled a přesně kvůli nim jsem se rouzhodla, že se musím naučit háčkovat. Tyhle botky jsem teda ještě neuháčkovala, ale protože je mi jasné, že bude trvat hodně, hodně, hodně hodně hodně dlouho, než mé výtvory budou vypadat takto úhledně a reprezentativně, zadala jsem jejich stvoření pro mě a pro Nejmladší kamarádce potápčce Jitce.

Napsala jsem Kačence Čadové, autorce projektu 1000 věcí, které mně dělají radost, který (ne)píšeme spolu, jestli by mi pomohla začít. S jejími radami jsem zakoupila přízi, háček a hledíc na instruktážní video jsem uháčkovala svůj první řetízek, krátký sloupek, dlouhý sloupek.

Hned druhý den se ke mně přidala kamarádka Lenka a začaly jsme si posílat fotky výtvorů (díky, Blondý, žes do toho vlítla se mnou :)



O deset dní po zakoupení jsem slavnostně dokončila svou první šálu (a propos - ta čepice je dárek právě od Katky) a protože je typické brzce únorové desetistupňové počasí, tak jsem ji ještě neměla venku. Ale uháčkovala jsem si šálu :)

P.S. Toto je jubilejní stý příspěvek :)

čtvrtek 4. února 2016

Svícen "V krajce"

Po jedné vonné svíčce mi zůstala doma zajímavě tvarovaná sklenička, která přímo vybízela k tomu, abychom z ní s prckem vytvořili nějaký pěkný svícen.

Už nějakou dobu mám doma kousek krajky a tak mě hned napadlo využití. Odměřila jsem si krajku, aby vyšla přesně na olemování kraje svícnu. Krajku jsem potom na papíře natřela lepidlem a přilepila na okraj skleničky. Je lepší to udělat takto, než natřít lepidlo na sklo, protože lepidlo sice po uschnutí zprůhlední, ale je vidět.


Rychlé, snadné a hezké.

pondělí 1. února 2016

PFko?

Tak Vás tady pěkně vítám na tom našem odpoledním čaji... Je to už doba, co jsem tady nebyla, tak mi, prosím dejte chvilku, ať tady uklidím.

Tak co to tady máme? Nejdřív opráším pár konceptů, ať Vám na začátek mám co nabídnout. Pak udělám pořádek tady na té cestě životem a nakonec umyju křišťálový servis mého pachtění.
Takže co se to od loňského února stalo, že se tady nic nedělo? No, to by mě taky zajímalo! S okamžikem ztrojdětnění se začal čas jaksi smrskávat, den měl najednou sotva dvacet hodin, týden pět dní, měsíc tři týdny a rok devět měsíců. Měla jsem dojem, že nemám čas vůbec na nic, že dělám tisíc věcí a pořádně žádnou. Celý den jsem se nezastavila, ale večer za mnou nebyla žádná práce vidět. Byla jsem ráda, že klučíci chodí do výtvarky, protože doma bychom si tu hodinu a půl týdně těžko na vyrábění vyhradili. Pořád by bylo co jiného na práci. Jenže s novým školním rokem přišlo zklamání - pro výtvarný kroužek není lektor. Long story short - vedu dvakrát týdně kroužek výtvarky.
To bychom měli vyrábění, na to čas už byl (a nastřádalo se mi mnoho materiálu pro blog). Vlivem týdenního pobytu v hotelu Ritz AKA fakultní nemocnice Brno a následků, které se se mnou nenápadně vlekly ještě pár týdnů, se najednou objevil čas i na jiné příjemné kratochvíle a koníčky. Avšak pořád jsem tak nějak "neměla kdy" sednout k počítači, přišlo mi to jako mrhání vzácným časem. Jenže ty myšlenky, projekty a texty se v hlavě tak kumulovaly, hromadily a přetékaly, že už tam na ně není místo a musí ven. To je ten poslední dílek úklidu - pořádně vysypat hlavu a důkladně v ní zamést. No a navrch na mě přišla nějaká tvůrčí touha a začala jsem se rukodělně realizovat :)

A protože jsem pořád nepřišla na tu černou díru, která mi krade čas, ani neobjevila bílou, která by ho nazpátek chrlila, začnu opatrně a po troškách. Nejdřív Vám naservíruju ty koncepty, kterým chybí jen pár doladění, pak přijdou nové příspěvky a až to tu trochu rozchodím, tak resuscituju i 1000 věcí, které mně dělají radost. A kdo ví, později třeba i #CzechChallenges...

Tož teda vitajtě zpátky a ať sa Vám tady líbí!