pátek 17. února 2017

Teorie relativity

Potkala jsem svou bývalou spoluhráčku pingpongu. Seklo jí to, v sukni, kabátku, načesaná, namalovaná, s kočárkem se svým ročním synkem. Volala na mě, rudou, zpocenou, v šíleně barevným běžeckým oblečení a se zablácenýma botama, že mě obdivuje. Když jsem přiběhla blíž k ní, abych nakoukla do kočárku, vyděsila svým vzhledem malýho a způsobila mu tak doživotní koktání, tak se zeptala: "A co ty tady?" Mávla jsem rukou, že už jenom dobíhám domů. Na její tváři se jasně zračilo zmatení - tady, na úplně opačné straně dědiny a ještě směřuju prokazatelně od svého domova pryč, tak jak můžu říct, že jen dobíhám? No, z dvanáctikilometrové trasy mně zbývají domů pouhé tři kilometry, mám za sebou výběh na nejvyšší kopec v okolí, píchá mě v boku, mezi lopatkama mě významně začínají táhnout stehy, chytá mě křeč do pravýho chodidla a v promočených botách je mi zima. Jak bych mohla NEŘÍCT, že už JENOM dobíhám domů?
Když mám před sebou poslední kilometr, probíhám kolem dvou místních domovů pro seniory. Jsou hned u rybníčku a v takový slunný den je výskyt babiček a děděčků o holích, chodítkách nebo na vozíčcích zvýšený. Víc se ploužím, mám za sebou 11 kilometrů s převýšením 600 metrů, sotva funím a nohy mám gumový. Přesto nezapomínám na slušné vychování a zdravím každého, koho potkám. Hned první paní s chodítkem mi odpovídá: "Ten elán vám závidím..." a když kličkuju mezi skupinkou dědečků, plácne mě jeden z nich přes zadek a pronese: "To je štramanda!" Pohoršeně se ohradím a ten poslední kilometr domů dobíhám s úsměvem. I když se mi zadel po tom plácnutí třepe ještě dalších pět minut.
Říká se tomu teorie relativity. Tvrdím to já a Albert Einstein, mockrát děkuju. Na tomhle jsme se náhodou s Albem shodli...

Žádné komentáře:

Okomentovat