Kukuřičné šustí

Jojo, já vím, podzim už je prakticky za námi a já teď začnu vytahovat podzimní výzdobu (že jí ale je, když mám konečně ke zdobení dům a ne jen jedno okno). No, nebyl čas nejdřív vyrábět a pak zveřejňovat. Nechci na nikoho ukazovat prstem, ale jedna lemra si na začátku října způsobila otevřenou zlomeninu prstu - šití, antibiotika, dlaha, pravá ruka u praváka... s tím se moc parády nenadělá.

Koš hojnosti jsem stihla ještě před zmrzačením a pak už jsem jen levou rukou vlepovala do oken obrázky z windowcolor z předloňska, do balkonových dveří, schodových dveří a květináče umístila draky z loňska a bylo vyzdobeno. 

Košíky kaštanů, ořechů a šišek na plánovaný podzimní trojvěnec zůstaly zatím v chodbě připraveny na adventní trojvěnec a klasy jsem v kufru auta vozila asi tři týdny.

Když už byl prst trochu pohyblivější, vytáhla jsem vysušené kukuřice z Fabie a opatrně (a radši sama) jsem z nich vytvořila ozdoby do oken a dveří.

Svazek tří klasů jsem umístila do každého okna a k jejich zavěšení jsem použila stejný systém jako na jarní vázu.

Na balkonové dveře v přízemí jsem uvázala kytici ze šesti klasů a zavěsila ji na šňůrku. Pak jsem použila asi kilometr izolepy, abych těžký svazek šustí na dveřích udržela.

A ještě pohled na boční, nejvíc ozdobenou stranu domu i s draky a dýněmi, zato však bez fasády :o) Ta bude příště.

Kuba - ostrov svobody

Tak trochu „Sever proti Jihu“, tak trochu „Jako

kočky a psi“

                                                                                                                   Capitolio v Havaně

Kam oko dohlédne, najdete alespoň jednoho amerického veterána,

jednu palmu, jeden doutník, jednu lahev karibského

rumu, jeden portrét Che Guevary, jednu nádhernou kubánskou

dívku a jednoho česky mluvícího Kubánce. To je Kuba. Ostrov svobody,

který se stal vězením.

Jih (psi)

Už několik kilometrů se okolo silnice míhají plantáže, palmy či pomníky. Sem tam se náš autobus na poměrně široké a kvalitní silnici mine s protijedoucím náklaďákem plným lidí, sem tam s osobním automobilem s MODROU poznávací značkou. Ta značka dává jasně na vědomí, že ve voze jedou turisti, kteří si auto pronajali. Ten náklaďák je vlastně místní autobus. Ty pomníky připomínají smrt 117 zemřelých emigrantů – důsledek neúspěšné invaze v Zátoce sviní.

                                                                                                             Pláž Cenote Mar                            

Přijíždíme do Playa Giron v provincii Zapata. Nachází se zde jeden ze dvou hotelových komplexů na tomto poloostrově. Vesnička je roztahaná, nuzné domky se střídají s těmi honosnějšími. Rozlehlý hotel na pláži je tvořen z několika desítek bungalovů. Větší procento z nich už je neobyvatelné. Není to až takový problém, hotelovými hosty je kromě naší dvacetičlenné skupiny potápěčů jen skupina asi deseti ornitologů. Pro tyto dvě rozličné seskupení nadšenců jsou zde ideální podmínky. Oni denně navštěvují bahnité hnízdiště vzácných ptáků, my podvodní chrámy ticha a všichni oceňujeme ten božský klid, tu absenci klasického turistického ruchu a hluku. Jenom polehávající psi občas přijdou a loudí pohlazení nebo pamlsek.

V blízkosti Playa Girón se vyskytují velmi vzácné potápěčské lokality – tzv. cenoty. Jsou to jeskyně nebo jezírka, v nichž se chladná sladká voda v horní části míchá s teplejší slanou vodou, která sem ve spodní části vniká puklinou z moře. Přibližně v hloubce šesti metrů se nachází směs těchto vod, které se říká BRAKICKÁ voda. Tyto podivuhodné jeskyně se nachází kromě Kuby také v Mexiku a v Chorvatsku.

Na soužití s příjemnými domorodci, hbitými gekony, kraby všech barev a všudypřítomnými psy se dá rychle zvyknout. Hned druhý den ve mně pěticentimetrový krab v záchodě nevyvolá paniku, ale soucitně mu nabídnu klacík, kterého se klepítky přichytne a já ho pak odnesu na svobodu. Beztak se o něho maminka už bojí. První pohled na gekona se zakrouceným ocáskem, který mi proběhl pod nohama, způsobí, že se chystám popadnout nevybalené zavazadlo a odletět okamžitě zpátky do civilizované Evropy. V šeru vypadal jako štír. Mého druhého gekona už jsem vídala s nadšením. Jsou to nádherní drobní ještěři, kteří navíc chytají otravný hmyz. Místní obyvatelé jsou příjemní snědí lidé, z nichž většině zajišťuje obživu právě hotel. José Rodriguez Lopez pracoval za socialismu několik let v Čechách a umí bravurně česky. Hotel jej zaměstnává jako neplnohodnotného průvodce turistů (nemá vysokou školu). Jeho žena Lucy, která také pracovala u nás, je hotelovou uklízečkou. Protože se oba práce nebojí, patří jim pěkný přízemní domeček, kam nás srdečně pozvali. Jejich velkým přáním je aspoň ještě jednou v životě navštívit Česko. Jenomže – tak bohatí nikdy nebudou.

I fauna a flora karibského moře se předvedla v plné kráse. S napjetím jsme mohli sledovat fascinující zápas kraba a ryby, murénu, která s pootevřenou tlamou ostražitě hlídala svou průrvu v korálu, hejno miniaturních rybek, které zahalovaly vrak loďky do oblaku svých těl. Překrásné korály, běloučký písek, tyrkysově modrá hladina a drsně obhroublé kraje skal – Zátoka sviní je srdeční záležitost.

                                                                                                     El Cenote Cave (Cenot Ilona)

Sever (kočky)

Naším severním útočištěm je Varadero. Město tisíce hotelů, barů, restaurací, vlastního letiště, poloostrov turismu. Luxus je opakem chudého jihu, pětihvězdičkový hotel na místo jakž takž fungujících bungalovů v Playa Giron. Místo povalujících se psů jsou všude zvědavé kočky. Vyhřívají se na střeše, zakopáváte o ně na cestičkách, procházejí se po pláži. Jak blýskavé proti zašedlému půvabu Zátoky sviní. Přesto mi byl omšelý poloprázdný hotel ve vesničce plné domorodců milejší.

Město je vlastně 17 kilometrů dlouhou nudlí. Na šířku má jen jednu hlavní ulici, na kterou kolmo navazují jednotlivé Calle (ulice). Ty jsou vzestupně číslovány, takže orientace po Varaderu je velmi jednoduchá. Na přepravu však potřebujete nějaké přibližovadlo, pěšky nedojdete v podstatě nikam. My jsme zvolili skútry a na jejich hřbetu jsme se rozhodli dojet z našeho hotelu na jižním začátku Varadera až na severní konec poloostrova. Náš záměr se nám nepodařil, protože na nejsevernějším cípu se tyčil nepřístupný hotel. Za to jsme si na nově vytvořeném molu mohli vyzkoušet naši operativnost za bojových podmínek. Jednomu z nás došel benzín a s pomocí PET lahve a profilu na sádrokarton jsme si však poradili a za nedlouho jsme drandili dál.

Zapůjčili jsme si také vodní skútry a s průvodci jsme vyjeli na fantastickou honičku na hřebenech vln Atlantiku. Ve dvojicích jsme poskakovali na hladině, předjížděli jsme se, fotili jsme se navzájem a riskovali utopení nebo v lepším případě namočení přístrojů. Menší zastávku jsme si udělali na ostrůvku, který byl ze všech stran obrostlý mangróviemi. Z moře se zdálo, jako by celý kousek pevniny byl utkán z kořenů a kmenů této rostliny. Po několika metrech cesty po lávce přes pletence dřevin jsme ale nakonec stanuli na pevné zemi. Nečekaným překvapením nám byl malý zoologický koutek, ve kterém nás ze svých klecí pozorovali stoicky klidní leguáni, krokodýli, želvy, nutrie, plameňáci a krabi.

                                                                                  Zlaté české ručičky                        

Plánovaný výlet na katamaránu za delfíny nám pokazil silný vítr, vyrazili jsme tedy objevovat hlavní město karibského ostrova – Havanu. Nádherné starobylé město, plné křivolakých uliček, hudby, památek a amerických aut – veteránů. Ale… o tom zas až jindy.

                                                                     José a jeho domek v Playa Giron 

          Při návštěvě krokodýlí farmy mi byl zapůjčen  jeden obzvláště fotogenický        

                                     A můj manžel si pochoval krokodýlí miminko

                                                                       Příroda na Kubě vás chytí za srdce           

Jo Nesbø - Levhart

Čtení knih je můj velký koníček a dnes jsem se odhodlala k pro mě zcela nové úloze vášnivého čtenáře - napsat na přečtenou knihu recenzi.

Krátce k autorovi: Jo Nesbø je současný norský spisovatel, který svou literární dráhu odstartoval v roce 1977 románem Netopýr, za nějž obdržel Rivertonprisen (cenu za nejlepší literární či dramatický počin s kriminální tematikou) a Glasnøkkelen (Skleněný klíč - skandinávskou cenu za nejlepší kriminální román). Následovala řádka detektivek se svérázným kriminalistou Harry Holem, který se objevil poprvé právě v Netopýrovi, román Lovci hlav a sada humorných knížek pro děti o doktoru Proktorovi. Za své knihy dostal Jo Nesbø řadu literárních ocenění, jeho romány se překládají do 35 jazyků a vyšly už ve 140 zemích.

Levhart

V Norsku byly nalezeny dvě mladé ženy zavražděné podivným, krutým způsobem. Policie ve vyšetřování tápe, veřejnost se bojí řádení masového vraha. K řešení zvláštního případu je tajně povolán z hlubin svého soukromého smetiště vrchní vyšetřovatel Harry Hole. Z Hongkongu, kam se uklidil po případu Sněhulák, se vrací troska, která kromě alkoholu zjevně propadla dalším neřestem. Ačkoli se účasti na vyšetřování brání, brzy pochopí, že je tajným trumfem svého šéfa Gunnara Hagena v boji oddělení vražd proti Kriposu o podporu ministerstva spravedlnosti v plánované centralizaci vyšetřování vražd. Tak zatímco Kripos vede oficiálně přidělené vyšetřování v čele se zástupcem velitele Mikaelem Bellmanem, Harry Hole se dvěma přidělenými vyšetřovateli rozjíždí vlastní pátrání. 

Všechno je proti němu: je na startovní čáře, prakticky bez přístupu k informacím, které má Bellman, obtěžkán rodinnými starostmi a nemůže nikomu věřit, ani sám sobě. A umírají další lidé, kteří nemají nic společného, nic, co by vneslo trochu světla do spletitého případu. Podaří se mu i tentokrát dopadnout vraha nebo bude odhalen, že pracuje na zakázaném případu? Nebo zvítězí jeho závislost a on definitivně selže?

Jo Nesbø v Levhartovi spletl neuvěřitelně hustou pavučinu surových vražd, chybějícího motivu, tajemné noci kdesi na chatě, ozvěnami minulosti a minima stop. Pavučinu, kterou budete těžce rozplétat s vyšetřovacím týmem a téměř do poslední stránky budete tápat kdo, jak a proč. A (jak už znáte z předchozích případů Harryho Holea) i když si při čtení začínáte myslet, že víte, Nesbø vzápětí v příběhu provede zásadní zvrat. Nečekané zápletky, dramatické rozuzlení a propastné hlubiny Holeovy duše jsou zárukou, že vás kniha nezklame. 

Za jedinou slabinu považuji autorem udávánou pohnutku vedoucí ke všemu vraždění - příliš banální pro tak spletité, riskantní a vskutku brutální počínání. Obecně se mi zdá, že motivy ve většině Nesbøho knih pokulhávají za geniálním zpracováním zápletek jeho příběhů.

Mimochodem, Levhart je první kniha, v níž jsem se asi do Harryho Holea zamilovala :o)

Koš hojnosti

Každoroční podzimní aranžmá na parapetu se letos nekoná. Jednak máme okna na novém domečku dost daleko od cesty, takže by nebylo pořádně vidět ani zvenku, ani zevnitř. No a taky nemáme zvenku ještě parapety...

Proto jsme letos vymysleli s prckem alternativu barevné záplavy - koš hojnosti. V podstatě je to totéž - jablíčka, hrušky, okrasné dýně, kukuřičné klasy, šišky, ořechy, kaštany, chilli papričky a novinkou jsou dubové žaludy. Akorát je vše naaranžované v košíku, jehož ucho jsme omotali výhonem psího vína.

 

Košík jsme postavili před dům na vodovodní šachtu a doufáme, že nám ho nikdo neukradne :o)

Chleba II.

Po vyladění základního receptu na chleba (k přečtení "hír") přišlo na řadu experimentování s přísadami. Chlebovou mouku používám jako tu "základní" tmavou žitnou - je např. i světlá žitná, pšeničná, celozrnná,... Jako první naservíruji tři chleby z této tmavé žitné mouky s doplňkovými přísadami.

 

Cibulový - do základního receptu jsem při druhém promíchávání (těsně před pečením) vmíchala jednu na drobno nakrájenou cibuli opraženou na trošce sádla. 

 

Slaninový - do základního receptu jsem vmíchala (také při druhém prohnětení) na kousky nakrájenou opraženou slaninu, asi 20 dkg. Slanina bylá krájená, takže jsem vlastně měla malé čtverečky.

 

Škvarkový - opět při druhém promíchávání těsta jsem přidala škvarky - těžko říct, kolik jich bylo, protože z původních 30 dkg mně pořád někdo užíral :o) Asi 10 dkg. Dala jsem je tam tak, jak jsem je koupila, ale větší kousky klesly na dno, takže je příště nasekám na menší.

Z těchto tří vyhrává jednoznačně slaninový, ale chutnaly všechny.

Dobrou chuť!