Dětský věnec Sobík

Na tradičním vyrábění adventních věnců jsem u Veroniky viděla pěkný rukavičkový věneček z filcu. Koupila jsem tedy 3 mm filc bílé, červené a tmavě zelené barvy, knoflíky, rolničky, zvoneček, lýko a pustila se do vyrábění.

 

Pokud náhodou někomu vadí zvuk škrtnutí nehtu o koberec, jako mně, tak si při stříhání filcu moc užije...

Z každého kusu (A4) jsem vystřihla 4 rukavičky podle předlohy a pak v naznačeném místě ustřihla lem, který jsem přilepila na rukavici jiné barvy. Pak jsem je slepila do kruhu a ozdobila mašličkami z lýka, rolničkami, zvonečkem, knoflíky, stromečky a vločkami z papíru (vyraženými raznicemi) a mašlí. Na nejspodnější rukavičku jsem přilepila velký knoflík jako nos, dva menší knoflíky jako oči a parůžky z papíru podle předlohy a sobík byl na světě.

Všechno jsem dost obšlehla od Verči, jak vidíte :o)

Adventní věnce

V sobotu jsem byla pozvaná ke kamarádce Veronice na tradiční vyrábění adventních věnců. Moje miminko bylo letos jediné zúčastněné a tak jsme si to pěkně užily a první dvě hodiny jsme jenom provykládaly a ochutnávaly zd(raw)é vánoční cukroví od Veroničiny sestry.

 A pak jsme trochu nestíhaly.

 

Já jsem si místo věnce udělala jen svoje oblíbené aranžmá z chvojí, které nám už zdobí schody ke dveřím.

Veronika dělala věnce dva:

 

 

Lenka chtěla hodně třpytivý pro děti:

Zuzka a Vendy dělaly víc věnců, tak v čase, co nám zbyl na vyrábění, stihly jen korpusy. Třeba příště.

A co mám na adventním stole já? Nechtěla jsem kvůli miminku nic opadajícího, takže jsem to nakonec vyřešila netradičním "věncem".

Předlohou mi bylo adventní prkénko v místním květinářství. Jak si nejšpíš všimnete, úlohu dřevěného prkna u mě zastává zbytek z pokládání plovoucí podlahy :o)

 

Adventní výzdoba - recyklujeme

Jak už všichni nepochybně víte, letošní Vánoce budou naše první v novém, vlastním domě. Je to samozřejmě výrazný rozdíl oproti jedné místnosti, kterou jsme obývali před tím. A tak není v mých silách ozdobit celý dům zcela novou adventně-vánoční výzdobou, takže došlo na recyklaci výzdoby loňské.

Opakování je matka moudrosti, takže dnes jen krátce o second hand výrobcích.

Už třetí rok jsem si vyrobila tzv. vánoční aranžmá - dřív jsem ho dávala na okno, letos trůní na schodech do sklepa (kterými momentálně vcházíme do domu). 

 

Na vchodových dveřích, které budou sloužit svému účelu až po terénních úpravách, visí věnec s ovocným závěsem, který loni jako jediný vánočně zdobil dům už loni. Letos potřeboval jen maličko poupravit ovoce a dodat kousky ožrané od ptáků.

Štěpánek před rokem vyrobil krásného papírového andílka, tak i toho jsme vylovili z archivu výrobků a zdobí nám dveře do ložnice.

Plus k tomu samozřejmě všechny nalepovací vločky, obrázky do oken, třpytivé řetězy, slaměné ozdoby, co míváme každý rok :)

Listy

Při jedné podzimní procházce jsme našli krásně červené spadané listí a Štěpisek si ho hned nasbíral, že z něj něco vyrobíme. Nejdřív mě nenapadalo nic, jak bychom ho mohli využít, ale když jsem ho přebírala a srovnávala podle velikosti, hned mě to trklo do očí.

Vzali jsme jeden tvrdý papír o rozměru A3 a na zahradě jsme našli jeden žlutý kulatý list z naší minibřízy před domem. Ze žlutého listu jsme udělali střed květiny a z červených okvětní lístky.

 

 Z další vycházky (resp. z loupežné výpravy za kukuřicemi) jsme si přinesli jiné zajímavé listí - veliké žluté listy. Těmi jsme ozdobili oficiální vstupní dveře do domu (které ale jsou zatím v neprostupném terénu. Jsou od silnice vidět, ale jen zdálky, takže jsem chtěla nějakou výraznou podzimní výzdobu ideálně v kontrastní barvě (oproti hnědým dveřím).

S postupujícím podzimem listy nakonec sladili svou barvu s barvou dveří. Je nejvyšší čas je sundat a vyměnit za výzdobu vánoční... Tak příště už adventní vyrábění :)

Centrální Kuba

Sierra del Escambray je nejkrásnější kubánské pohoří. Je to také

pravděpodobně jedno z nejnádhernějších míst, které

můžete na Kubě vidět. Městečka z koloniálních dob a dech beroucí

příroda – to je spojení, které se vám vryje

hluboko do srdce.

     Národní park Topes de Collantes v Sierra del Escambray

V oblasti centrální Kuby jsme měli strávit dva dny. Byla to mezizastávka při přejezdu z domorodého jihu na turistický sever. Nejprve se mi to zdálo jako zbytečná ztráta času, který bychom jinak mohli prolenošit na pláži. Nakonec to byly snad ty nejúžasnější dva dny, které jsem na ostrově svobody strávila. Jestli se tam ještě někdy podívám, a to doufám ano, protože už jsem si pořídila keramického čuníka, kterého jsem pojmenovala Jakub, a kterého poctivě krmím, určitě budu chtít znovu strávit kus své dovolené uprostřed pohoří Escambray.

Cienfuegos

První zastávka v této oblasti byla v malebném městečku Cienfuegos, což česky znamená „tisíc ohňů“. O vzniku názvu města se přou dvě legendy. Ta první praví, že městečko vděčí za své jméno stovkám požárů, které vzplanou v jeho nejbližším okolí. Ta druhá, věrohodnější, tvrdí, že název města vznikl na počest revolucionáře Camilla Cienfuega. Jakkoli se zdá ta druhá verze pravděpodobnější, trocha pravdy je i na té první, protože při odjezdu z tohoto krásného městečka jsme viděli na polích, plantážích a stepích několik rozlehlých požárů.

Centrum města mě okouzlilo svými pravoúhlými dlouhými ulicemi a neoklasickými domy v úžasných pastelových barvách. Prošli jsme se po pěší zóně až na Parque José Martí – jedno z největších náměstí na ostrově. Celé náměstí je tvořeno úchvatnými budovami a jeho perlou je skvostná koloniální budova Teatro Tomás Terry. Zaručuji, že architektura města si vás zcela podmaní.

                                                                                                Náměstí v Cienguegos

Trinidad

Trinidad je nejnádhernějším městem celé Kuby. Staré město získalo od UNESCA titul „Místo světového dědictví“ pro svou úžasnou španělskou koloniální architekturu. Uličky Trinidadu jsou nezvyklým způsobem dlážděny, proto na nich nenarazíte na téměř žádné dopravní prostředky. Centrem starého města je Plaza Mayor – kouzelné náměstí s vesele pomalovanými popelnicemi, zdobeným zábradlím, kovovými sochami chrtů, které jsou v záři slunce rozpáleny na nepříjemnou teplotu (kdybyste se na nich chtěli fotit jako já) a kostelem Iglesia de la Santísima Trinidad na jeho severní straně. Kousek od skromného kostelíka se v areálu bývalého kláštera skrývá Museo Nacional Lucha Contra Bandidos (Národní muzeum boje proti banditům), který vám nabídne překrásný výhled na všechny strany z věže zvonice, která je vyobrazena na kubánském 25 centavos.

                                                                Předloha a 25 centavos

Na jih od tohoto náměstí jsme narazili na uličku, která zde plnila funkci tržnice. Po obou jejích stranách se nacházeli stánky, které turistům nabízeli šperky z přírodních produktů jako třeba semínek z melounu, hračky vyráběné z plechovek od nápojů, sošky ze dřeva, ručně vyráběné krajkové halenky, kabelky a klobouky a samozřejmě všudy přítomnými suvenýry s portréty hrdiny revolucionáře Ernesta „Che“ Guevary.

Těsně předtím, než jsme nastoupili do autobusu, který už na nás čekal, potkali jsme známé našeho průvodce a ti nás pozvali k sobě domů. Pohostinně nás provedli domem, seznámili se všemi členy rodiny, nabídli nápoje. Tento zážitek v nás ještě umocnil dojem přátelství zdejších lidí.

                                           Plaza Mayor

Topes de Collantes

Národní park v srdci Sierra del Escambray mi poskytl ten nejlepší a nejhlubší zážitek, navzdory tomu, že jsme v něm strávili jen několik hodin. Ruský truck nás vyvezl doprostřed divoké přírody a odjel. Nás čekal asi pětikilometrový výlet džunglí. Místní průvodce byl přímo studnicí vědomostí o zdejší fauně a floře a každých padesát metrů nás zastavoval u nějaké zajímavosti a podělil se s námi o své znalosti. Přibližně ve čtvrtině cesty jsme narazili na půvabné vodopády, které v kombinaci se smaragdovou zelení zdejšího pralesa působily skutečně pohádkově. Na tomto místě jsme dostali možnost pokračovat v cestě dále úzkou stezkou nebo přímo vodou. Ti, co zvolili cestu skrz vodou, nelitovali. Doteď považují těchto dvě stě metrů za to nejlepší, co na Kubě zažili. Já s několika ostatními jsem raději zvolila méně dobrodružnou cestu, za to jsme na rozdíl od těch druhých zůstali sušší.

Naše cesty se znovu spojili u magicky krásného jezírka, kam skupina číslo dvě skočila  po hlavě z malého vodopádu a my jsme přišli po můstcích z klád stromů. Poté, co všichni mokří trochu oschli, pokračovali jsme v cestě kolem ananasové farmy až k restauraci uprostřed nádherné přírodní scenérie, kde jsme se naobědvali a kde na nás čekal známý truck, který nás odvezl blíže k civilizaci.

                                                  Vodopády v Topes de Collantes

Manicaragua a Santa Clara

Při našem odjezdu z centrální Kuby jsme ještě absolvovali dvě zastávky. Nejprve jsme na krátkou chvíli navštívili městečko Manicaragua, kde jsme využili nabídky miniexkurze v továrně na doutníky. Viděli jsme všechny fáze výroby a kontroly jednotlivých druhů doutníků. Neuvěřitelně hbité prsty snědých Kubánek válely na podložkách válečky z nasekaného tabáku (mnozí z naší výpravy byli zklamáni, že „šoulání“ doutníků neprobíhá na čokoládových stehnech nádherných karibských perel), které nakonec umně zabalily do jednoho velkého tabákového listu. Jiní doutníky přeměřovali a pomocí válcových forem jim dávali ten správný tvar. Kontrolorky braly každý doutník do ruky a znova posuzovaly jejich kvalitu. Teprve pak doutníky dostaly do rukou ženy, které se staraly o jejich balení. Mezi nepřeberným množstvím jednoho druhu doutníků hledaly ty, co měly nejshodnější barvu. Na ty pak navlékly papírové prstýnky a balily je do dřevěných krabiček a prokládaly je cedrovým dřevem.

Druhá zastávka byla ve městě Santa Clara. Toto místo je proslavené místem posledního odpočinku revolučního hrdiny Che Guevary. Tady se konala poslední bitva, tady Che a jeho muži přepadli obrněný vojenský vlak. Nemohli jsme nenavštívit Plaza de la Revolución Ernesto Guevara. Dominantou tohoto náměstí je obrovská socha Che v jeho vojenské uniformě a hned pod ní se nachází muzeum a mauzoleum. Museo Histórico de la Revolución dokumentuje život Che a průběh revoluce. V mauzoleu je Che pohřben společně se svými muži. Všichni padli v bitvě v Bolívii v roce 1967 a jejich ostatky byly navráceny do země v roce 1997.

Po této poslední zastávce opouštíme centrální Kubu a já doufám, že jsem tady nebyla naposledy.

 

                                                 

      

                                                                         Výhled ze zvonice v Trinidadu

                                                                                                       Dechberoucí jezero v Topes de Collantes

Dýně - z vlastní zahrádky

Prvního letošního dýňáka jsme vydlabali neoriginálně - okopírovali jsme loňské Číslo 5. Dlouho tlel na terase sám, protože jsme neměli žádné dýně, ale pak tatínek obstaral úrodu. Měli přijet Štěpiskovi kamarádi a s maminkama jsme byly dohodnuté, že si přivezou svoje tykve a se staršími prcky vyřežeme pár strašidel. 

Protože jsem o dva dny později měla naplánovanou svatomartinskou husu pro pár přátel, rovnou jsem chtěla vydlabat dýňové chlapáky podle předlohy odkoukané na internetu. Pro mrňata to byly srandovní ksichty...

... pro dospělé hosty svatomartinské žranice "stylová" dekorace:

Než se vrátil prcek od babičky z "prázdninek", byly z opilců zase obyčejní bubáci.

Následující týden jsme ještě vydlabali a vyřezali dvě zbývající dýně do podoby "Netopýra" a "Okna do zahrady" (k Netopýrovi šablona tutkaj).

Netopýr měl být původně jediný kus, měl špičkami křídel a ocásku prorůstat do zbytku dýně, ale při vyřezávání bohužel z otvoru vypadl. Tak je připevněn třemi kousky párátka.

Dýně - výstava

Letošní dávka dýňových bubáků. Tyto jsou dětí ze Základní školy v Sokolnicích (omluvte kvalitu fotek, foceno v šeru; porucha není na vašem přijímači).

Kukuřičné šustí

Jojo, já vím, podzim už je prakticky za námi a já teď začnu vytahovat podzimní výzdobu (že jí ale je, když mám konečně ke zdobení dům a ne jen jedno okno). No, nebyl čas nejdřív vyrábět a pak zveřejňovat. Nechci na nikoho ukazovat prstem, ale jedna lemra si na začátku října způsobila otevřenou zlomeninu prstu - šití, antibiotika, dlaha, pravá ruka u praváka... s tím se moc parády nenadělá.

Koš hojnosti jsem stihla ještě před zmrzačením a pak už jsem jen levou rukou vlepovala do oken obrázky z windowcolor z předloňska, do balkonových dveří, schodových dveří a květináče umístila draky z loňska a bylo vyzdobeno. 

Košíky kaštanů, ořechů a šišek na plánovaný podzimní trojvěnec zůstaly zatím v chodbě připraveny na adventní trojvěnec a klasy jsem v kufru auta vozila asi tři týdny.

Když už byl prst trochu pohyblivější, vytáhla jsem vysušené kukuřice z Fabie a opatrně (a radši sama) jsem z nich vytvořila ozdoby do oken a dveří.

Svazek tří klasů jsem umístila do každého okna a k jejich zavěšení jsem použila stejný systém jako na jarní vázu.

Na balkonové dveře v přízemí jsem uvázala kytici ze šesti klasů a zavěsila ji na šňůrku. Pak jsem použila asi kilometr izolepy, abych těžký svazek šustí na dveřích udržela.

A ještě pohled na boční, nejvíc ozdobenou stranu domu i s draky a dýněmi, zato však bez fasády :o) Ta bude příště.