Máme spolu dneska jít běhat, ale očividně se mu nechce a vymýšlí výmluvy. Třeba hned ráno:
"Bolí mě rameno. Asi namoženej sval nebo nevím, ale fakt to bolí."
Já: "Tady je Fastum Gel a nahřívací polštářek. To přejde."
O chvilku později:
"Když se nadechnu, tak mě rýpne mezi lopatkama. Co by to mohlo být?"
Odpovídám, že nevím, ale že to určitě přejde, než půjdeme běhat. O hodinu později nenadšeně připouští, že rameno už tolik nebolí a dloubání v zádech přestalo. Vím to, takže to musí přiznat. Oblíkáme se a vybíháme. Ze začátku běžíme mlčky a docela to vypadá, že prvotní nechuť přešla. Akorát při výběhu na druhý kopec (ten nejhorší) potichu frlá, že na to, kolik kilometrů už jsme od začátku prosince naběhali, je ten kopec pořád děsněj zabiják. Protestuje potichu, tak to nechávám bez odpovědi. Hlavně taky proto, že sama mám co dělat, abych ten kopec udýchala.
Nahoře dost fouká, běžíme proti větru, sluníčko dost hřeje a už to zase začíná.
"Ty vole, já mám žízeň."
Souhlasně pokyvuju a zároveň bezmocně krčím ramena. Bez pití, u sebe ani floka a stejně běžíme daleko od civilizace. Za chvilku už si stěžuje znovu a hlasitěji:
"Mám žízeň!"
"A co mám teď jako dělat?"
Naštvaně mlčí. Přemýšlím, že jako parťák na běh je dost na prd, ale za normálních okolností si aspoň hezky pokecáme.
Když máme za sebou asi pět kilometrů, ozve se znovu:
"Zajímavý. Ještě nikdy mě u běhu nepíchalo v boku..."
"Neser!" odpovídám už celkem vytočeně. Ale nevydrží to ani dvě minuty a fňuká zas:
"Píchá mě v boku. Zastav."
"Hni prdelí a běž! No pain, no gain. Shut up and train!" povzbuzuju hlasitě.
Tak hlasitě, že svačící jezedák zvědavě vykoukne z kabiny zaparkovaného traktoru. Dívá se trochu divně.
Vidí jen mě.
"To máš za to! Teď si myslí, že seš magor." ozve se škodolibě moje línější já.
"Drž hubu..." procedím mezi zubama a přidám do kroku za nás za oba.
