Pondělí 21.8.
Dnes se v Reformním klubu stala velmi zajímavá věc. Pan Phileas Fogg se nad čajem dočetl v novinách o dokončení železnice v Indii a nadnesl tezi, že nyní je člověk schopen objet svět už za 5 dní. Okamžitě se strhla vášnivá debata, zda to je nebo není možné. Nejprve jsme všichni pochybovali, jen lady Marie byla odpočátku přesvědčená, že pan Fogg má pravdu. Pan Phileas byl svým výrokem tak jistý, že navrhl uzavřít sázku o neskutečných 20.000 liber. Nakonec jsme všichni v klubu sázku uzavřeli. Na jedné straně pan Fogg, lady Marie, lady Irena, slečna Barbora, lord Martin a většina malých dam a pánů. Na druhé straně - tedy s tvrzením, že svět se za pět dní objet nedá - jsem byla já, dvě malé dámy a čtyři malí pánové.
Nemeškali jsme tedy ani minutu a vyrazili jsme pro mapy světa. A pak se stala další dramatická věc - začala nás honit policie. Ukázalo se, že byla vykradena anglická banka a popis pachatele odpovídal právě Phileasi Foggovi. Pan Fogg byl s námi v inkriminovanou dobu v Reformním klubu, takže je jistě nevinen, nicméně my jsme nemohli promeškat jediný okamžik, aby nám neujel vlak do Doveru. Nezbylo tedy, než policii utéci.
Mapy jsme získali a aby se nám lépe cestovalo, rozdělili jsme se na pět menších skupin a vydali jsme se na vlak, který jsme stihli jen tak tak.
Ve vlaku jsme si povídali o naší drahé Anglii, vyrobili jsme si Big Ben z novin, naučili jsme se francouzsky pozdravit a poděkovat, abychom mohli v Paříži snadno přestoupit na vlak do Itálie.
Vlakem se nám cestovalo velmi pohodlně. Než jsme dorazili do Brindisi, zvládli jsme si nachystat své cestovní pasy, připravit mapy, složit si model Big Benu, šikmé věži v Pise a papírové Eiffelovy věže, nalepit si obrázky z těstovin, zahrát si cestovatelské hry, stříleli jsme z luku (a to se ve vlaku dělalo skutečně těžko:)
V Brindisi jsme nastoupili na parník Mongolia do Suezu. Ráno dorazíme do Egypta. Jsem zvědavá, co nás zítra v zemi na Nilu čeká.
Hodiny, odpočítávající náš čas
Úterý 22.8.
Ráno jsme se vylodili v Suezu. Pan Phileas Fogg už pro nás měl nachystaná klubová trička Reformního klubu v barvách jednotlivých týmů, která jsme si nazdobili. Taky jsme své skupiny pojmenovali. Moje žlutá parta si vybrala jméno Klub cestovatelů. Zelený tým lady Barbory se nazval Chobotničky. Červená skupina lady Ireny si zvolila zajímavý název Zvěř v raketě. Oranžový klub lady Marie se pojmenoval Stíhačky. A modrý tým lorda Martina si dal jméno Ninja kakao.
Že je pan Fogg stále podezřelý z krádeže v bance, jsme zjistili v zápětí, když jsme si vyzkoušeli ostražitost při útěku před policií při Honu na jelena.
Po krátkém odpočinku jsme opět nastoupili na parník Mongolia a pokračovali jsme Rudým mořem a Indickým oceánem k Indii. Cestu jsme si krátili povídáním o dopravních prostředcích a pak hlavně o Egyptě, který jsme právě opustili. Je to fascinující země, dozvěděli jsme se spoustu informací o jejich božstvu, faraonech, způsobu pohřbívání i o procesu mumifikace. Naučili jsme se základní fráze pozdravu a poděkování v arabštině. Také jsem ostatním začala předčítat tematický příběh o jistém Britovi, který chtěl obcestovat zeměkouli za 80 dní (pche, žabař:).
V Bombaji jsme se naobědvali a nasedli na vlak do Kalkaty. Dlouhou cestu jsme si krátili cestovatelskými hrami, výrobou egyptských fajánsových náhrdelníků, nechali jsme si malovat rituální hennová tetování, vymalovánky s egyptským a indickým božstvem, vyrobili jsme si keramické kartuše s našimi jmény přepsanými egyptskými hieroglyfy, sestavili jsme si papírový model Tádž Mahalu, vyrobili jsme si africkou hru mankalu, kterou jsme si hned zahráli.
Před chvíli nás potkaly nemilé komplikace... Přestože železnice napříč Indií už měla být dokončená, jednalo se o mylnou informaci a nás zaskočilo přerušení kolejí. Vlak dále nepokračoval. Pan Fogg si nicméně poradil. Ztratil se v indické vesničce a během chvíle se vrátil s karavanou slonů. Dále jsme tedy pokračovali na slonech.
Jejich kroky jsou příjemně uspávající...
Ráno jsme se vylodili v Suezu. Pan Phileas Fogg už pro nás měl nachystaná klubová trička Reformního klubu v barvách jednotlivých týmů, která jsme si nazdobili. Taky jsme své skupiny pojmenovali. Moje žlutá parta si vybrala jméno Klub cestovatelů. Zelený tým lady Barbory se nazval Chobotničky. Červená skupina lady Ireny si zvolila zajímavý název Zvěř v raketě. Oranžový klub lady Marie se pojmenoval Stíhačky. A modrý tým lorda Martina si dal jméno Ninja kakao.
Že je pan Fogg stále podezřelý z krádeže v bance, jsme zjistili v zápětí, když jsme si vyzkoušeli ostražitost při útěku před policií při Honu na jelena.
Po krátkém odpočinku jsme opět nastoupili na parník Mongolia a pokračovali jsme Rudým mořem a Indickým oceánem k Indii. Cestu jsme si krátili povídáním o dopravních prostředcích a pak hlavně o Egyptě, který jsme právě opustili. Je to fascinující země, dozvěděli jsme se spoustu informací o jejich božstvu, faraonech, způsobu pohřbívání i o procesu mumifikace. Naučili jsme se základní fráze pozdravu a poděkování v arabštině. Také jsem ostatním začala předčítat tematický příběh o jistém Britovi, který chtěl obcestovat zeměkouli za 80 dní (pche, žabař:).
V Bombaji jsme se naobědvali a nasedli na vlak do Kalkaty. Dlouhou cestu jsme si krátili cestovatelskými hrami, výrobou egyptských fajánsových náhrdelníků, nechali jsme si malovat rituální hennová tetování, vymalovánky s egyptským a indickým božstvem, vyrobili jsme si keramické kartuše s našimi jmény přepsanými egyptskými hieroglyfy, sestavili jsme si papírový model Tádž Mahalu, vyrobili jsme si africkou hru mankalu, kterou jsme si hned zahráli.
Indická rituální tetování hennou
Před chvíli nás potkaly nemilé komplikace... Přestože železnice napříč Indií už měla být dokončená, jednalo se o mylnou informaci a nás zaskočilo přerušení kolejí. Vlak dále nepokračoval. Pan Fogg si nicméně poradil. Ztratil se v indické vesničce a během chvíle se vrátil s karavanou slonů. Dále jsme tedy pokračovali na slonech.
Jejich kroky jsou příjemně uspávající...
Středa 23.8.
Dnešní den byl doslova dechberoucí. Ráno jsme nastoupili do zvláštního dopravního prostředku, který se nazývá šalina a vyrazili jsme na prohlídku Himálaje. Většina z nás teprve dnes zjistila, že to nejsou ani ty Himaláje, ani ta Himaláj, ale ten. A ne Himaláj, ale Himálaj. Inu, člověk se pořád učí...
Průvodce nám dělal zkušený cestovatel.
Procestovali jsme s ním Nepál, část Indie, Bhútán a Tibet, vystoupali jsme do řídkého vzduchu nejvyššího patra osmitisícovky, kde jsme si mohli umístit vlaječku jednotlivých týmů.
Dozvěděli jsme se spoustu informací, zasoutěžili si, polévali jsme pro štěstí sošku boha Ganéši, rozezvučeli jsme modlitební misky, roztočili jsme válec s modlitbami v buddhistickém chrámu a v džungli jsme si pohladili tygra.
Byl to tak vyčerpávající zážitek, že cestou zpátky pár nejmenších dam a gentlemanů usnulo.
Pak jsme nasedli na parník Rangoon do Singapuru a Hongkongu. V Číně jsem opět odvyprávěla část příběhu z knihy, vyrobili jsme si vějíře, zahráli hry, vymalovali obrázky čínských draků a naučili se v čínštině pozdravit a poděkovat.
Dále jsme pokračovali parníkem Carnatic do Jokohamy. V Japonsku jsme si vyrobili papírové ninjy, poskládali origami, namalovali sakury a solné obrazy koi kaprů a ve volných chvílích jsme poskládali papírový model Opery v australském městě Sydney. Austrálie sice do naší cesty vůbec nezapadá, ale chtěli jsme se o ní okrajově zmínit, aby jsme věděli, že i tento světadíl existuje.
Jsme na cestě třetí den a nejsme ani v polovině cesty. Myslím si, že sázku s panem Phileasem Foggem nakonec vyhraji. Nyní se plavíme parníkem General Grant přes Tichý oceán a já už půjdu spát, abych byla připravená na dobrodružství, jenž nám připraví zítřejší den.
Dnešní den byl doslova dechberoucí. Ráno jsme nastoupili do zvláštního dopravního prostředku, který se nazývá šalina a vyrazili jsme na prohlídku Himálaje. Většina z nás teprve dnes zjistila, že to nejsou ani ty Himaláje, ani ta Himaláj, ale ten. A ne Himaláj, ale Himálaj. Inu, člověk se pořád učí...
Průvodce nám dělal zkušený cestovatel.
Náš průvodce Himálajem
Procestovali jsme s ním Nepál, část Indie, Bhútán a Tibet, vystoupali jsme do řídkého vzduchu nejvyššího patra osmitisícovky, kde jsme si mohli umístit vlaječku jednotlivých týmů.
Střípky z Himálaje
Dozvěděli jsme se spoustu informací, zasoutěžili si, polévali jsme pro štěstí sošku boha Ganéši, rozezvučeli jsme modlitební misky, roztočili jsme válec s modlitbami v buddhistickém chrámu a v džungli jsme si pohladili tygra.
Byl to tak vyčerpávající zážitek, že cestou zpátky pár nejmenších dam a gentlemanů usnulo.
Pak jsme nasedli na parník Rangoon do Singapuru a Hongkongu. V Číně jsem opět odvyprávěla část příběhu z knihy, vyrobili jsme si vějíře, zahráli hry, vymalovali obrázky čínských draků a naučili se v čínštině pozdravit a poděkovat.
Dále jsme pokračovali parníkem Carnatic do Jokohamy. V Japonsku jsme si vyrobili papírové ninjy, poskládali origami, namalovali sakury a solné obrazy koi kaprů a ve volných chvílích jsme poskládali papírový model Opery v australském městě Sydney. Austrálie sice do naší cesty vůbec nezapadá, ale chtěli jsme se o ní okrajově zmínit, aby jsme věděli, že i tento světadíl existuje.
Jsme na cestě třetí den a nejsme ani v polovině cesty. Myslím si, že sázku s panem Phileasem Foggem nakonec vyhraji. Nyní se plavíme parníkem General Grant přes Tichý oceán a já už půjdu spát, abych byla připravená na dobrodružství, jenž nám připraví zítřejší den.
Čtvrtek 24.8.
Ráno jsme se vylodili v San Franciscu v Americe. Čekala nás cesta skrz Divoký západ a ten byl opravdu divoký. Sotva jsme posvačili, překvapili nás slečny ze Saloonu přehlídkou dobového prádla.
Mohli jsme si projít typickou westernovou vesnici, vyzkoušet rýžování zlata, lukostřelbu, jízdu na koni, hod podkovou, rodeo na býkovi, obléct si kostýmy, nechat si udělat tetování nebo si pomalovat obličej a podobné zážitky. Také jsme se naučili pozdravit a poděkovat anglicky.
Byli jsme také svědky divokých kovbojských námluv.
Ráno jsme se vylodili v San Franciscu v Americe. Čekala nás cesta skrz Divoký západ a ten byl opravdu divoký. Sotva jsme posvačili, překvapili nás slečny ze Saloonu přehlídkou dobového prádla.
Mohli jsme si projít typickou westernovou vesnici, vyzkoušet rýžování zlata, lukostřelbu, jízdu na koni, hod podkovou, rodeo na býkovi, obléct si kostýmy, nechat si udělat tetování nebo si pomalovat obličej a podobné zážitky. Také jsme se naučili pozdravit a poděkovat anglicky.
Byli jsme také svědky divokých kovbojských námluv.
Střípky z Divokého Západu
Pátek 25.8.
Ráno jsme dorazili v Liverpoolu. Tam jsme si zkompletovali své cestovní pasy a dokončili jsme mapy. Pak nás čekala další honička s policií. Málem jsme kvůli ní nestihli vlak do Londýna.
Cesta vlakem ubíhala rychle. V jazykovém okénku jsme se naučili ahoj a děkuji ve španělštině. Lady Barbora nás poučila o časových pásmech a datové linii a já jsem poprvé pochopila, že tuto sázku s panem Phileasem Foggem nejspíš prohraji...
Lord Martin nás naučil pracovat s kompasem.
Hned po příjezdu do Londýna jsem ukryla svých vsazených 20.000 £. Nebylo to příliš fair play, ale dvacet tisíc liber je dvacet tisíc liber a mně se jich nechtělo vzdát. Ale protože jsme přece jen gentlelady, nechala jsem po sobě cestu ve formě vzkazů s popisem cesty ve vzdálenosti, stupních a směrech. Ostatní využili své nově nabyté vědomosti o práci s kompasem a brzo mé peníze objevili v kuchyni světově proslulé londýnské restaurace DPS Sokolnice, která sídlí v malebném zámku. V restauraci jsme zrovna poobědvali a poté jsme šéfkuchaři udělili tři michelinské hvězdy.
Po obědě jsme ještě v zámecké zahradě strávili společně čas hrami, vyráběním indiánských totemů, náramků, šerifských hvězd, malováním dětí světa, skládáním papírového modelu Tower bridge, zdobením bumerangů a vytvářením cestovatelského deníku. Také jsme si na upomínku rozdali batůžky s motivem zeměkoule a hodin, v kterém se ukrývali různé drobné dárky a cukrovinky. A pak... pak už jsme se rozešli do svých domovů s krásnou vzpomínkou na neuvěřitelnou cestu kolem světa za pět dní.
Učíme se s kompasem
Hned po příjezdu do Londýna jsem ukryla svých vsazených 20.000 £. Nebylo to příliš fair play, ale dvacet tisíc liber je dvacet tisíc liber a mně se jich nechtělo vzdát. Ale protože jsme přece jen gentlelady, nechala jsem po sobě cestu ve formě vzkazů s popisem cesty ve vzdálenosti, stupních a směrech. Ostatní využili své nově nabyté vědomosti o práci s kompasem a brzo mé peníze objevili v kuchyni světově proslulé londýnské restaurace DPS Sokolnice, která sídlí v malebném zámku. V restauraci jsme zrovna poobědvali a poté jsme šéfkuchaři udělili tři michelinské hvězdy.
Po obědě jsme ještě v zámecké zahradě strávili společně čas hrami, vyráběním indiánských totemů, náramků, šerifských hvězd, malováním dětí světa, skládáním papírového modelu Tower bridge, zdobením bumerangů a vytvářením cestovatelského deníku. Také jsme si na upomínku rozdali batůžky s motivem zeměkoule a hodin, v kterém se ukrývali různé drobné dárky a cukrovinky. A pak... pak už jsme se rozešli do svých domovů s krásnou vzpomínkou na neuvěřitelnou cestu kolem světa za pět dní.
