Jak jsem letos konečně viděla sníh (zblízka)

Po dvou letech na lyžích. Byla jsem přesvědčená, že když jedu po tak dlouhé době lyžovat a mám čtyři dny před plesem (pravděpodobně jedinou kulturní událostí tohoto roku), tak to zákonitě musí skončit zlomenou nohou. Naštěstí neskončilo. Jen modřinou pod okem.

Chvilka napětí při oblíkání lyžařských kalhot... a dobrý (díky ti, #CzechChallenges). Jeli jsme manželovým novým služebním autem - seděla jsem v něm poprvé a přestala jsem si myslet, že moje Fabie (čti: Fabie, kterou jezdím já) je "celkem nový auto". Jen při nastupování jsem si nevšimla, že Scenic má delší dveře než můj červený šíp (čti: červený šíp, kterým jezdím já) a práskla jsem se rohem dveří přímo pod oko.

Bylo půl sedmé a na svahu bylo už celkem prázdno. 'Je to dobrý, až sebou flinknu, bude se mi smát jen asi sto lidí.' napadlo mě. František nám koupil karty na vlek a já jsem byla napřed dotčená, že mně jen na deset jízd, zatímco sobě na 15 jízd. Na závěr jsem musela uznat, že to odhadl naprosto přesně. Nebýt jedné jeho anabáze na vleku, dojezdili bychom oba stejně.

Doufala jsem, že hned první jízdu na vleku nespadnu (teda, že na vleku nespadnu vůbec!), nahoře jsme vyblejskli jednu vysírací fotku pro kamarády, pohádala jsem se s telefonem, že je idiot, když se z 30 % za minutu na mrazu vybije do mrtva a jela jsem. Pomalu a pluhem. Ve třetině svahu jsem si řekla: "Jo, to půjde." a zrychlila jsem přibližně na rychlost chůze :o) Ve dvou třetinách jsem si řekla: "Ne, to nepůjde.", načež se mi zkřížily lyže a já jsem si decentně lehla do sněhu. Nepochybně si teď představujete, jak jsem tam sebou práskla, sníh a lyže lítaly vzduchem a zkutálela jsem se až do toho potoka pod svahem, ale já jsem překvapivě opravdu jen tak skoro nenápadně upadla na bok a hned jsem se zvedla - bez hůlek a oběma lyžmama na nohách (díky ti #CzechChallenges, to se mi ještě nikdy předtím nepovedlo). Druhou jízdu jsem si už stihla všimnout, že bez hůlek jezdím akorát já a ty tři školou povinný děcka, co na svahu ještě zbyly.

Každou další a další jízdu už jsem si troufala víc a víc a když už jsem si říkala, že jezdím už celkem slušně, tak jsme se nahoře potkali s mužem a dostala jsem kázaní, že mám víc pokrčit kolena, že se mi pojede líp. Trochu mě to naštvalo, pak trochu víc, když jsem zjistila, že má pravdu. Následující cestu vlekem jsem s mírnou škodolibostí projížděla kolem Františka, kterej se hned dole válel ve sněhu (na jeho obranu - z toho vleku spadl jenom proto, že zvedal tomu klukovi před sebou spadenou hůlku. Hehehe:)

Svah se postupně vyprázdňoval, což jsem vítala, mám ráda co nejvíc prostoru pro sebe. Jednak mi ostatní lyžaři vadí a zavazí a taky pro jejich dobro. Jsem na svahu přece jen dost nevypočitatelná. Poslední jízdu jsem se zkusila i předklonit stejně jako on. Už jsem se trochu oprskla, tak jsem nabrala i slušnou rychlost (myslím, že naše želva už by měla co dělat, aby se mnou držela krok). Pak mulda a vlastním xichtem jsem vyorala letošní první jarní brázdu.

Dole jsem skopla lyže (jediná nevýhoda jízdy bez hůlek je, že to trvalo asi pět minut) a šla jsem na svařák a smažák s hranolkama (však jsem sportovala, ne?). Parkoviště jsem prošla křížem krážem a po desetivteřinové panice jsem si uvědomila, že jsme přijeli Scenikem.