Prostě to zahrej

Co může být horšího, než když se téměř večer co večer musíte vášnivě líbat se svým expřítelem, který ani neměl tu slušnost se s vámi rozejít a nechal vás, abyste zjistili z bulváru, že se dávno schází s jinou? Třeba to, že kromě všeho výše řečeného vás vaši nadřízení natlačí do fiktivního románku s neoblíbeným kolegou, aby tím vylepšili jeho image u veřejnosti a zvedli tržby jednoho londýnského divadla z propastných hlubin...

Divadelní herečka Elaine Grahamová je oblíbená, milá a dobrosrdečná a právě přes jí podporovanou nadaci pro onkologicky nemocné děti ji management divadla vmanévruje do vztahu na oko s jejím protivným a nafoukaným kolegou Richardem Troyem. A to všechno pod nosem jejího dalšího hereckého kolegy a bývalého přítele Willa Farmera, který ji sice opustil kvůli jiné, ale nemůže se smířit s tím, že by si sama Lainie mohla někoho tak krátce po rozchodu najít. A obzvláště ne Troye, kterého nesnáší.

Sama Lainie Richarda nemůže ani vystát, nicméně se s touto hvězdou několikrát ukáže na veřejnosti. Stačí jeden večer ve společnosti, odjezd jeho autem a bulváry už o novém divadelním páru spekulují. Celkem nepřekvapivě Elaine brzo zjistí, že Richard je v soukromí mnohem milejší než se zdá.

Knížka má poměrně očekávatelnou zápletku i vyústění, ale je napsaná zábavně a uvěřitelně. Rychle zaujme vtipnými, svižnými dialogy, které se mezi dvojicí odehrávají. Příběh plný romantiky dělá z knížky Prostě to zahrej ideální odpočinkové čtivo do vlaku, ke kávě nebo před usnutím do postele. Mužské čtenáře nejspíše nenadchne, ale rozhodně jim přečtení nebudu vymlouvat (toto je v podstatě knižní cameo pro příběh, na která budu psát recenzi vzápětí;)

Prostě to zahrej jsem přečetla za jeden večer, což knihu řadí do kategorie "líbilo velmi" a můžu ji k přečtení rozhodně doporučit.

Nakladatelství Jota děkuji za recenzní výtisk.

Název: Prostě to zahrej

Autor: Lucy Parker

Překlad: Ina Leckie

Nakladatelství: Jota

Rok vydání: 2021

Počet stran: 336

https://www.jota.cz/londynske-celebrity-proste-to-zahrej

Divadelní hvězda Richard Troy vždy uměl lámat srdce fanynkám v celém Londýně, ale poslední dobou neumí krotit prchlivost. Každý se někdy rád nadchne pro záporného hrdinu, jenže Richard se svým vyváděním pasuje do role nepřítele číslo jedna a jeho příznivci se od něj houfně a zklamaně odvracejí. PR oddělení chudnoucího divadla však přijde s geniálním nápadem – aby si Richard zlepšil reputaci na veřejnosti, začne naoko chodit s oblíbenou slušňáckou herečkou Elaine Grahamovou! Richard se brání zuby nehty a Elaine z toho taky není nadšená, ale management divadla trvá na svém. Z různých zdrojů probleskuje, že nesourodá dvojice už byla spatřena na různých společenských akcích veřejně, ruku v ruce, bok po boku. A lidé je sledují, řeči se kolem nich vedou žárlivé, okouzlené i horečnatě šeptané, a kdekdo je z toho románku v rozpuku docela paf. Mohlo by v tom být zrnko pravdy? Mohla by taková napohled nereálná láska být skutečná, nebo to na nás oba talentovaní herci prostě jen hrají?

Malučký princ

+ V púšti je každý cosik osamotěný...

- Samotný je aj mezi luďama.

Malého prince prý buď milujete nebo vás vůbec neoslovil.

(vsuvka o mně)

Já spadám do kategorie „miluji“ a vlastně jsem ho zbožňovala ještě dřív, než jsem ho vůbec četla. Jako dítě jsem byla součástí pěveckého a tanečního sboru pro chystaný muzikál Malý princ, jako puberťačka jsem měla moc ráda písničku Pavla Habery Ruža a liška, tak ambivalentně se cítím prakticky pořád. Teprve až se mi rozháranost mezi liškou a růží vepsala doslova do kůže, teprve tehdy jsem si příběh chlapce z planetky B612 přečetla. A od té doby jsem ho četla několikrát.

(/vsuvka o mně)

Tahle pohádka pro dospělé už vyšla v desítkách jazyků, jen v češtině třikrát - česky, hantecem a valašsky. Malučký princ ve valaštině chytne za srdce stejně jako v ostatních jazycích. Trochu jsem se bála, že v nářečí ztratí příběh zlatovlasého chlapce na síle, ale neztratil ani kousek ze své pohádkové dojemnosti.

Pokud vás letcovo setkání s chlapcem neoslovilo, nedokáže to pravděpodobně ani verze ve valašském nářečí. Pokud Malého prince zbožňujete, nejspíš budete zbožňovat i Malučkého prince. Ten zlatovlasý ogárek totiž dojme i s „Nakresli ňa baránka.“ A ať už jste ho četli v jakémkoli jazyce, znovu a znovu vás bude dostávat i ve valaštině.

Za recenzní výtisk děkuji Nakladatelství Jota.

Název: Malučký princ

Autor: Antoine de Saint-Exupéry

Překlad do valaštiny: Petr Odehnal

Nakladatelství: Jota

Rok vydání: 2021

Počet stran: 133

https://www.jota.cz/malucky-princ

Kde se les dotýká hvězd

Kde se les dotýká hvězd jsem si plánovala vychutnávat po kouscích jako sladkou tečku po obědě, ale od první stránky mě knížka tak chytila, že jsem ji přečetla za jedno odpoledne.

Prvotina Glendy Vanderah je krásný oddychový román, který v sobě má trochu tajemna, trochu dramatu, hodně lásky a hodně malých mezilidských příběhů. Nápaditá zápletka je originální. lehce absurdní a přitom tak realistická. Nejpozději na třetí stránce vás příběh strhne a drží až po poslední tečky za větou. Vlastně ještě dál, protože do teď přemýšlím, jak to vlastně s Ursou a těmi jejími kvarky bylo...

Na poslední čtvrtinu se hodí mít po ruce kapesníky, i když třeba nejste plačky jako já. Nádherná knížka a tím opravdu nemyslím jenom krásný přebal, ale celý úžasný příběh.

Děkuji
nakladatelství JOTA za recenzní výtisk a možnost si knížku mezi prvními přečíst.

Název: Kde se les dotýká hvězd

Autor: Glendy Vanderah

Překlad: Tomáš Bíla

Nakladatelství: Jota

Rok vydání: 2022

Počet stran: 360

https://www.jota.cz/kde-se-les-dotyka-hvezd

Joanna si v rámci vědeckého výzkumu pronajme chatu v horách, aby mohla pozorovat hnízdění ptáků. Jednoho dne jí do cesty přijde děvčátko v pyžámku, které tvrdí, že pochází ze vzdálené galaxie. Setkání s holčičkou Joanně dočista změní život a nesmírně ho obohatí. Tento křehký a neuvěřitelně lidský příběh nám připomíná, abychom se občas zastavili a zahleděli na hvězdy a vpustili do našich životů jejich zářivé světlo.

Klika

Dneska ráno jsem se cestou ze školky do práce potkala s jednou paní z naší ulice. Je starší, moc milá a usměvavá. Vždycky se ptá na děti a když dneska zjistila, že už je ve školce i Nejmladší, ptala se mě na práci.
Díky tomu rozhovoru jsem si znovu uvědomila, jakou kliku mám, že si mě našlo tohle zaměstnání. Protože:

• v první řadě dělám to, co mě hrozně baví - vždyť já si nemalou část svojí pracovní doby hraju. Jasně, občas je potřeba opruz jako faktury, úklid, dokumentace kdejaké kraviny kvůli dotacím... Ale jinak si hraju, maluju, cvičím s dětma, navrhuju, navrhuju, zdobím.

• příměstský tábory - jsou tak boží, že potřebují svou vlastní odrážku :) léto strávíme v zámku a zámecké zahradě, vaří nám bývalý šéfkuchař z Internationalu, program máme vždycky geniální (nejsem neskromná, to moje šéfka je ultraboží). A díky tomu, čtyřem letním příměšťákům, který mě letos v létě čekají, mám další čtyři týdny prázdnin náhradní volno :)

• mám zkrácený úvazek a možnost home office kdy potřebuju - to znamená, že na pohodu ráno odvedu děti do školky a 3x týdně si je po obědě zase vyzvedávám. Odpoledne je zvládám rozvozit na kroužky a když jsou nemocné, nepotřebuju OČR. Když jsem nemocná já, neberu si neschopenku, ale kombinuju dovolenou a home office. Nepotřebuju dovolenou v létě, na táborech si nadpracuju a tak mi zbývá celých 20 dní jen na školní rok.

• mám skvělé kolegyně - všechny do jedné jsou to úžasné ženy, strašně ráda s nimi pracuju, mají dokonalý nápady. Každá je dobrá v něčem jiným a dohromady jsme dream team pro komunitní centrum. A ty schůzky poradního výboru jednou za měsíc v pátek se snídaní... Luxus!

• mám kolem sebe super lidi - hrozně moc si vážím všem, co nás jakkoli podporují a pomáhají nám.

• pracuju 4 km od domova, takže to dojedu na kole a kdyby cokoli - jsem za 5 minut doma.

• a v neposlední řadě - mám za sebou skvělýho muže, díky kterýmu tohle všechno funguje a díky němu tuhle práci můžu dělat.

Přála bych všem maminkám, kterým se blíží návrat do práce, aby na ně čekala nějaká taková snová práce. Přála bych jim, aby žádnou z nich netrápily úzkosti z toho návratu a co vlastně budou dělat, kde, za kolik a jak to budou zvládat... jak to kolem sebe vidím a i jsem si sama zažila.

Chřestýši v konvici

Od začátku roku zase běhám. Nedávám sice stovku měsíčně jako předloni, ale už třetí měsíc po sobě mám přes 50 kilometrů. A zatím jsem spokojená.

Běhám, i když nejsem úplně fit. Hlavně z psychologického důvodu, pak bych se už pořád vymlouvala. A taky proto, že se to většinou tím během zlomí a je mi pak líp. Ale neumím odhadnout tu hranici, kdy ještě jít a kdy ne.

V neděli jsem vyběhla tam, kde to neznám. Byli jsme na víkend u kamarádů na chatě a i když jsem nebyla úplně 'v konvici' vyrazila jsem na krátkej pětikilometrovej běh kolem rybníku. Stal se z toho dobrodružnej trail, kdy jsem vybíhala (no spíš - ploužila jsem se) do prudkých kopců, lezla po skalách, brodila se kopřivama, probíhala mokřadem, skákala přes potůček... Jako dobrý, ale od půlky mi v hrudníku chrastilo, jak kdybych tam pašovala klubko chřestýšů a věděla jsem, že tentokrát jsem tu hranici přešvihla a že se tím během nejspíš dorazím. A taky že jo.

Hele a to jsem se ještě chtěla zeptat: Nevíte, jak dostat chřestýše z plic? Už jsou celkem otravní...

Nikdy není pozdě na...

Tento týden uzrálo moje rozhodnutí naučit se mluvit chorvatsky. Takový ten small talk sice jakžtakž zvládám, ale je to s trochou češtinoangličtinopantomimštiny... Poslední roky se naše zahraniční dovolené lokalizují stejně právě sem a to ještě navíc na stejné milované místo, do stejného apartmánu, ke stejné paní. A tak je načase naučit se aspoň něco, ať můžu s milou paní Baricou hodit řeč.
Jedeme po dálnici, kolem mě chorvatské hory a já mám čas přemýšlet. První myšlenka byla, jestli nejsem stará na to, začínat se učit další jazyk, ale jak nad tím tak hloubám... já jsem se vlastně nikdy učit něco nového nepřestala. Fakt. Pořád se něco učím, pořád s něčím začínám (nerovná se dokončuji:).
Ve dvaceti jsem maturovala.
V jednadvaceti jsem si udělala základní potápěčský kurz (plus víceméně úspěšně absolvovala zkoušková období na dvou vysokých školách [a zároveň se vdala]).
Ve dvaadvaceti jsem navázala kurzem nádechového potápění.
V pětadvaceti jsem s pár měsíčním miminkem dokončila vysokou školu. A řekla, že školu už nikdy.
Nicméně hned ve dvaceti šesti jsem nastoupila na jazykovku (angličtina).
V sedmadvaceti jsem se s nástupem na mateřskou s druhým dítětem začala učit španělsky.
Ve 28 jsem navázala na jazykovce angličtinu v dalších dvou stagích.
Ve 29 jsem začala běhat.
Ve třiceti jsem měla tři děti a oprášila jsem aspoň s pomocí Duolinga svou angličtinu a pokračovala ve španělštině.
V jednatřiceti jsem se sice nezačala učit nic nového, ale začala má spolupráce s Rodinným centrem, která se nabaluje jako sněhová koule (a mně to vůbec neva, protože mě to děsně ba:). Ten rok byl jeden z nejnáročnějších.
Ve třiceti dvou letech jsem se nedobrovolně (ale moc jsem se nebránila) začala učit karate.
No a je mi 33, chci složit zkoušku na bílej pásek, učit se chorvatsky a když se splní mému prostřednímu jeho velké přání, tak to vypadá, že se začnu taky učit hrát na svůj první hudební nástroj :)
Vlastně nikdy není pozdě na to, začít cokoli ♥

P.S. toto je ze srpna 2018 z konceptů. Bílej pásek v karate už mám, chorvatsky jsem se ještě učit nezačala, ale vypadá to na ukulele (přál si a dostal prostřední) a klávesy (přál si a dostal nejstarší). Oproti plánu jsem se ale zase naučila háčkovat :)

Evidence zázraku

Ztratila jsem zlatou náušnici. Zjistila jsem to až u večeře, ale bylo mi jasné, že jsem ji nejspíš ztratila už kolem poledne, kdy jsem si z hlavy sundávala lyžařskou kuklu. Skoro jsem to obrečela, dostala jsem je za dceru a i kdyby to byla bižu, mají pro mě velkou citovou hodnotu. Zrovna nedávno jsem na sebe naprášila, že lpím i na maličkostech, tak tohle je fakt velká ztráta.

Prohledali jsme celý pokoj, prohmatala jsem všechno oblečení, chtěla jsem hledat i další den na dojezdu pod svahem, kam za noc přisněžilo pět centimetrů prašanu.

Ptala jsem se i na recepci, jestli náhodou někdo...

"Ne, bohužel. Ale neztrácejte naději, tady se dějí zázraky."

O hodinu později jdeme na večeři. Ve vchodových dveřích hotelu mně padne zrak na cosi mezi kobercem a prahem. Z nepochopitelných důvodů se sehnu... Na dlani mám svou ztracenou náušnici a hledím na ni jak tele na nový vrata. Ležela tam víc než 24 hodin a netroufám si odhadovat, kolik nad ní prošlo lidí, včetně nás, několikrát.

Neztrácejte naději, zázraky se dějí...