Chřestýši v konvici

Od začátku roku zase běhám. Nedávám sice stovku měsíčně jako předloni, ale už třetí měsíc po sobě mám přes 50 kilometrů. A zatím jsem spokojená.

Běhám, i když nejsem úplně fit. Hlavně z psychologického důvodu, pak bych se už pořád vymlouvala. A taky proto, že se to většinou tím během zlomí a je mi pak líp. Ale neumím odhadnout tu hranici, kdy ještě jít a kdy ne.

V neděli jsem vyběhla tam, kde to neznám. Byli jsme na víkend u kamarádů na chatě a i když jsem nebyla úplně 'v konvici' vyrazila jsem na krátkej pětikilometrovej běh kolem rybníku. Stal se z toho dobrodružnej trail, kdy jsem vybíhala (no spíš - ploužila jsem se) do prudkých kopců, lezla po skalách, brodila se kopřivama, probíhala mokřadem, skákala přes potůček... Jako dobrý, ale od půlky mi v hrudníku chrastilo, jak kdybych tam pašovala klubko chřestýšů a věděla jsem, že tentokrát jsem tu hranici přešvihla a že se tím během nejspíš dorazím. A taky že jo.

Hele a to jsem se ještě chtěla zeptat: Nevíte, jak dostat chřestýše z plic? Už jsou celkem otravní...

Nikdy není pozdě na...

Tento týden uzrálo moje rozhodnutí naučit se mluvit chorvatsky. Takový ten small talk sice jakžtakž zvládám, ale je to s trochou češtinoangličtinopantomimštiny... Poslední roky se naše zahraniční dovolené lokalizují stejně právě sem a to ještě navíc na stejné milované místo, do stejného apartmánu, ke stejné paní. A tak je načase naučit se aspoň něco, ať můžu s milou paní Baricou hodit řeč.
Jedeme po dálnici, kolem mě chorvatské hory a já mám čas přemýšlet. První myšlenka byla, jestli nejsem stará na to, začínat se učit další jazyk, ale jak nad tím tak hloubám... já jsem se vlastně nikdy učit něco nového nepřestala. Fakt. Pořád se něco učím, pořád s něčím začínám (nerovná se dokončuji:).
Ve dvaceti jsem maturovala.
V jednadvaceti jsem si udělala základní potápěčský kurz (plus víceméně úspěšně absolvovala zkoušková období na dvou vysokých školách [a zároveň se vdala]).
Ve dvaadvaceti jsem navázala kurzem nádechového potápění.
V pětadvaceti jsem s pár měsíčním miminkem dokončila vysokou školu. A řekla, že školu už nikdy.
Nicméně hned ve dvaceti šesti jsem nastoupila na jazykovku (angličtina).
V sedmadvaceti jsem se s nástupem na mateřskou s druhým dítětem začala učit španělsky.
Ve 28 jsem navázala na jazykovce angličtinu v dalších dvou stagích.
Ve 29 jsem začala běhat.
Ve třiceti jsem měla tři děti a oprášila jsem aspoň s pomocí Duolinga svou angličtinu a pokračovala ve španělštině.
V jednatřiceti jsem se sice nezačala učit nic nového, ale začala má spolupráce s Rodinným centrem, která se nabaluje jako sněhová koule (a mně to vůbec neva, protože mě to děsně ba:). Ten rok byl jeden z nejnáročnějších.
Ve třiceti dvou letech jsem se nedobrovolně (ale moc jsem se nebránila) začala učit karate.
No a je mi 33, chci složit zkoušku na bílej pásek, učit se chorvatsky a když se splní mému prostřednímu jeho velké přání, tak to vypadá, že se začnu taky učit hrát na svůj první hudební nástroj :)
Vlastně nikdy není pozdě na to, začít cokoli ♥

P.S. toto je ze srpna 2018 z konceptů. Bílej pásek v karate už mám, chorvatsky jsem se ještě učit nezačala, ale vypadá to na ukulele (přál si a dostal prostřední) a klávesy (přál si a dostal nejstarší). Oproti plánu jsem se ale zase naučila háčkovat :)

Evidence zázraku

Ztratila jsem zlatou náušnici. Zjistila jsem to až u večeře, ale bylo mi jasné, že jsem ji nejspíš ztratila už kolem poledne, kdy jsem si z hlavy sundávala lyžařskou kuklu. Skoro jsem to obrečela, dostala jsem je za dceru a i kdyby to byla bižu, mají pro mě velkou citovou hodnotu. Zrovna nedávno jsem na sebe naprášila, že lpím i na maličkostech, tak tohle je fakt velká ztráta.

Prohledali jsme celý pokoj, prohmatala jsem všechno oblečení, chtěla jsem hledat i další den na dojezdu pod svahem, kam za noc přisněžilo pět centimetrů prašanu.

Ptala jsem se i na recepci, jestli náhodou někdo...

"Ne, bohužel. Ale neztrácejte naději, tady se dějí zázraky."

O hodinu později jdeme na večeři. Ve vchodových dveřích hotelu mně padne zrak na cosi mezi kobercem a prahem. Z nepochopitelných důvodů se sehnu... Na dlani mám svou ztracenou náušnici a hledím na ni jak tele na nový vrata. Ležela tam víc než 24 hodin a netroufám si odhadovat, kolik nad ní prošlo lidí, včetně nás, několikrát.

Neztrácejte naději, zázraky se dějí...

Cestovatelský deník lady Terezy Cavendishové o cestě kolem světa za 5 dní

Pondělí 21.8.

Dnes se v Reformním klubu stala velmi zajímavá věc. Pan Phileas Fogg se nad čajem dočetl v novinách o dokončení železnice v Indii a nadnesl tezi, že nyní je člověk schopen objet svět už za 5 dní. Okamžitě se strhla vášnivá debata, zda to je nebo není možné. Nejprve jsme všichni pochybovali, jen lady Marie byla odpočátku přesvědčená, že pan Fogg má pravdu. Pan Phileas byl svým výrokem tak jistý, že navrhl uzavřít sázku o neskutečných 20.000 liber. Nakonec jsme všichni v klubu sázku uzavřeli. Na jedné straně pan Fogg, lady Marie, lady Irena, slečna Barbora, lord Martin a většina malých dam a pánů. Na druhé straně - tedy s tvrzením, že svět se za pět dní objet nedá - jsem byla já, dvě malé dámy a čtyři malí pánové.

Nemeškali jsme tedy ani minutu a vyrazili jsme pro mapy světa. A pak se stala další dramatická věc - začala nás honit policie. Ukázalo se, že byla vykradena anglická banka a popis pachatele odpovídal právě Phileasi Foggovi. Pan Fogg byl s námi v inkriminovanou dobu v Reformním klubu, takže je jistě nevinen, nicméně my jsme nemohli promeškat jediný okamžik, aby nám neujel vlak do Doveru. Nezbylo tedy, než policii utéci.

Mapy jsme získali a aby se nám lépe cestovalo, rozdělili jsme se na pět menších skupin a vydali jsme se na vlak, který jsme stihli jen tak tak.

Ve vlaku jsme si povídali o naší drahé Anglii, vyrobili jsme si Big Ben z novin, naučili jsme se francouzsky pozdravit a poděkovat, abychom mohli v Paříži snadno přestoupit na vlak do Itálie.

Vlakem se nám cestovalo velmi pohodlně. Než jsme dorazili do Brindisi, zvládli jsme si nachystat své cestovní pasy, připravit mapy, složit si model Big Benu, šikmé věži v Pise a papírové Eiffelovy věže, nalepit si obrázky z těstovin, zahrát si cestovatelské hry, stříleli jsme z luku (a to se ve vlaku dělalo skutečně těžko:)

V Brindisi jsme nastoupili na parník Mongolia do Suezu. Ráno dorazíme do Egypta. Jsem zvědavá, co nás zítra v zemi na Nilu čeká.

Hodiny, odpočítávající náš čas

Úterý 22.8.

Ráno jsme se vylodili v Suezu. Pan Phileas Fogg už pro nás měl nachystaná klubová trička Reformního klubu v barvách jednotlivých týmů, která jsme si nazdobili. Taky jsme své skupiny pojmenovali. Moje žlutá parta si vybrala jméno Klub cestovatelů. Zelený tým lady Barbory se nazval Chobotničky. Červená skupina lady Ireny si zvolila zajímavý název Zvěř v raketě. Oranžový klub lady Marie se pojmenoval Stíhačky. A modrý tým lorda Martina si dal jméno Ninja kakao.
Že je pan Fogg stále podezřelý z krádeže v bance, jsme zjistili v zápětí, když jsme si vyzkoušeli ostražitost při útěku před policií při Honu na jelena.
Po krátkém odpočinku jsme opět nastoupili na parník Mongolia a pokračovali jsme Rudým mořem a Indickým oceánem k Indii. Cestu jsme si krátili povídáním o dopravních prostředcích a pak hlavně o Egyptě, který jsme právě opustili. Je to fascinující země, dozvěděli jsme se spoustu informací o jejich božstvu, faraonech, způsobu pohřbívání i o procesu mumifikace. Naučili jsme se základní fráze pozdravu a poděkování v arabštině. Také jsem ostatním začala předčítat tematický příběh o jistém Britovi, který chtěl obcestovat zeměkouli za 80 dní (pche, žabař:).
V Bombaji jsme se naobědvali a nasedli na vlak do Kalkaty. Dlouhou cestu jsme si krátili cestovatelskými hrami, výrobou egyptských fajánsových náhrdelníků, nechali jsme si malovat rituální hennová tetování, vymalovánky s egyptským a indickým božstvem, vyrobili jsme si keramické kartuše s našimi jmény přepsanými egyptskými hieroglyfy, sestavili jsme si papírový model Tádž Mahalu, vyrobili jsme si africkou hru mankalu, kterou jsme si hned zahráli.

Indická rituální tetování hennou

Před chvíli nás potkaly nemilé komplikace... Přestože železnice napříč Indií už měla být dokončená, jednalo se o mylnou informaci a nás zaskočilo přerušení kolejí. Vlak dále nepokračoval. Pan Fogg si nicméně poradil. Ztratil se v indické vesničce a během chvíle se vrátil s karavanou slonů. Dále jsme tedy pokračovali na slonech.
Jejich kroky jsou příjemně uspávající...

Středa 23.8.

Dnešní den byl doslova dechberoucí. Ráno jsme nastoupili do zvláštního dopravního prostředku, který se nazývá šalina a vyrazili jsme na prohlídku Himálaje. Většina z nás teprve dnes zjistila, že to nejsou ani ty Himaláje, ani ta Himaláj, ale ten. A ne Himaláj, ale Himálaj. Inu, člověk se pořád učí...
Průvodce nám dělal zkušený cestovatel.

Náš průvodce Himálajem

Procestovali jsme s ním Nepál, část Indie, Bhútán a Tibet, vystoupali jsme do řídkého vzduchu nejvyššího patra osmitisícovky, kde jsme si mohli umístit vlaječku jednotlivých týmů.

Střípky z Himálaje

Dozvěděli jsme se spoustu informací, zasoutěžili si, polévali jsme pro štěstí sošku boha Ganéši, rozezvučeli jsme modlitební misky, roztočili jsme válec s modlitbami v buddhistickém chrámu a v džungli jsme si pohladili tygra.

Byl to tak vyčerpávající zážitek, že cestou zpátky pár nejmenších dam a gentlemanů usnulo.

Pak jsme nasedli na parník Rangoon do Singapuru a Hongkongu. V Číně jsem opět odvyprávěla část příběhu z knihy, vyrobili jsme si vějíře, zahráli hry, vymalovali obrázky čínských draků a naučili se v čínštině pozdravit a poděkovat.
Dále jsme pokračovali parníkem Carnatic do Jokohamy. V Japonsku jsme si vyrobili papírové ninjy, poskládali origami, namalovali sakury a solné obrazy koi kaprů a ve volných chvílích jsme poskládali papírový model Opery v australském městě Sydney. Austrálie sice do naší cesty vůbec nezapadá, ale chtěli jsme se o ní okrajově zmínit, aby jsme věděli, že i tento světadíl existuje.
Jsme na cestě třetí den a nejsme ani v polovině cesty. Myslím si, že sázku s panem Phileasem Foggem nakonec vyhraji. Nyní se plavíme parníkem General Grant přes Tichý oceán a já už půjdu spát, abych byla připravená na dobrodružství, jenž nám připraví zítřejší den.

Čtvrtek 24.8.
Ráno jsme se vylodili v San Franciscu v Americe. Čekala nás cesta skrz Divoký západ a ten byl opravdu divoký. Sotva jsme posvačili, překvapili nás slečny ze Saloonu přehlídkou dobového prádla.

Mohli jsme si projít typickou westernovou vesnici, vyzkoušet rýžování zlata, lukostřelbu, jízdu na koni, hod podkovou, rodeo na býkovi, obléct si kostýmy, nechat si udělat tetování nebo si pomalovat obličej a podobné zážitky. Také jsme se naučili pozdravit a poděkovat anglicky.
Byli jsme také svědky divokých kovbojských námluv.

Střípky z Divokého Západu

Po obědě jsme pokračovali v cestě vlakem Union Pacific do New Yorku kde přesedneme na parník China, kterým přepujeme Atlantik.

Pátek 25.8. Ráno jsme dorazili v Liverpoolu. Tam jsme si zkompletovali své cestovní pasy a dokončili jsme mapy. Pak nás čekala další honička s policií. Málem jsme kvůli ní nestihli vlak do Londýna. Cesta vlakem ubíhala rychle. V jazykovém okénku jsme se naučili ahoj a děkuji ve španělštině. Lady Barbora nás poučila o časových pásmech a datové linii a já jsem poprvé pochopila, že tuto sázku s panem Phileasem Foggem nejspíš prohraji... Lord Martin nás naučil pracovat s kompasem.

Učíme se s kompasem

Hned po příjezdu do Londýna jsem ukryla svých vsazených 20.000 £. Nebylo to příliš fair play, ale dvacet tisíc liber je dvacet tisíc liber a mně se jich nechtělo vzdát. Ale protože jsme přece jen gentlelady, nechala jsem po sobě cestu ve formě vzkazů s popisem cesty ve vzdálenosti, stupních a směrech. Ostatní využili své nově nabyté vědomosti o práci s kompasem a brzo mé peníze objevili v kuchyni světově proslulé londýnské restaurace DPS Sokolnice, která sídlí v malebném zámku. V restauraci jsme zrovna poobědvali a poté jsme šéfkuchaři udělili tři michelinské hvězdy.

Po obědě jsme ještě v zámecké zahradě strávili společně čas hrami, vyráběním indiánských totemů, náramků, šerifských hvězd, malováním dětí světa, skládáním papírového modelu Tower bridge, zdobením bumerangů a vytvářením cestovatelského deníku. Také jsme si na upomínku rozdali batůžky s motivem zeměkoule a hodin, v kterém se ukrývali různé drobné dárky a cukrovinky. A pak... pak už jsme se rozešli do svých domovů s krásnou vzpomínkou na neuvěřitelnou cestu kolem světa za pět dní.

Flashback

Vytírám zem v jídelně kolem stolu a najednou mám záblesk. Vidím a slyším samu sebe před x lety, jak říkám, že mi nebude vadit uklízení celého domu, jen když už budeme bydlet...
Nikdy jsem nebyla blíž syndromu vyhoření než teď.
Teď, kdy den co den opakuju ty stejné úkony úklidu a vím, že to za chvilku nebude poznat.
Že zítra to budu dělat znovu.
A že nikdy nejsem hotová.
Že se přes ty stále se opakující činnosti nedostanu k jiným úkolům.
Že sotva skončím, můžu začít znovu.
Perpetuum mobile.

O mém sparingpartnerovi na běhání

Máme spolu dneska jít běhat, ale očividně se mu nechce a vymýšlí výmluvy. Třeba hned ráno:

"Bolí mě rameno. Asi namoženej sval nebo nevím, ale fakt to bolí."

Já: "Tady je Fastum Gel a nahřívací polštářek. To přejde."

O chvilku později:

"Když se nadechnu, tak mě rýpne mezi lopatkama. Co by to mohlo být?"

Odpovídám, že nevím, ale že to určitě přejde, než půjdeme běhat. O hodinu později nenadšeně připouští, že rameno už tolik nebolí a dloubání v zádech přestalo. Vím to, takže to musí přiznat. Oblíkáme se a vybíháme. Ze začátku běžíme mlčky a docela to vypadá, že prvotní nechuť přešla. Akorát při výběhu na druhý kopec (ten nejhorší) potichu frlá, že na to, kolik kilometrů už jsme od začátku prosince naběhali, je ten kopec pořád děsněj zabiják. Protestuje potichu, tak to nechávám bez odpovědi. Hlavně taky proto, že sama mám co dělat, abych ten kopec udýchala.

Nahoře dost fouká, běžíme proti větru, sluníčko dost hřeje a už to zase začíná.

"Ty vole, já mám žízeň."

Souhlasně pokyvuju a zároveň bezmocně krčím ramena. Bez pití, u sebe ani floka a stejně běžíme daleko od civilizace. Za chvilku už si stěžuje znovu a hlasitěji:

"Mám žízeň!"

"A co mám teď jako dělat?"

Naštvaně mlčí. Přemýšlím, že jako parťák na běh je dost na prd, ale za normálních okolností si aspoň hezky pokecáme.

Když máme za sebou asi pět kilometrů, ozve se znovu:

"Zajímavý. Ještě nikdy mě u běhu nepíchalo v boku..."

"Neser!" odpovídám už celkem vytočeně. Ale nevydrží to ani dvě minuty a fňuká zas:

"Píchá mě v boku. Zastav."

"Hni prdelí a běž! No pain, no gain. Shut up and train!" povzbuzuju hlasitě.

Tak hlasitě, že svačící jezedák zvědavě vykoukne z kabiny zaparkovaného traktoru. Dívá se trochu divně.

Vidí jen mě.

"To máš za to! Teď si myslí, že seš magor." ozve se škodolibě moje línější já.

"Drž hubu..." procedím mezi zubama a přidám do kroku za nás za oba.

Půst

Když letos vyšla popeleční středa tak hezky na prvního března, uvažuju nad tím, že bych se v postní době teda něčeho vzdala. První nasnadě je alkohol. Za normálních okolností bych vydržela abstinovat 40 dní úplně hravě, jenže... V postní době mám v plánu absolvovat oslavu čtyřicátin a padesátin, tak to bych si s dovolením nějakou tu skleničku dala.

Jedním z návrhů, které jsem na Twitteru zahlédla bylo omezení cukru a bílé mouky. Fajn nápad, ale pro někoho, kdo se stravuje z 80 % paleo stravou to moc výzva není. Tak leda snad, že bych se v době půstu vyhecovala na stoprocentní paleo...

Nabízí se vynechat aspoň jakékoli sladké. Nebo kávu. Ale upřímně - já jedu v podstatě jen na kafe a sladký. Fakt. Můžu celý den nic nejíst, ale pokud si dám kafe a něco sladkýho, je to v pohodě. Bez hořké čokolády nežiju. Je fér si přiznat, že postit se od kávy a sladkostí na 40 dní bych nevydržela.

Mohla bych místo omezení něčeho špatného naopak zavést něco dobrého. Tak třeba... běh? V uplynulých třech měsících jsem naběhala přes 300 kilometrů, víc toho asi nenaběhám. Nějaká jiná aktivita? Pětkrát týdně cvičím doma nebo někam docházím nebo jdu plavat.

Taky bych se mohla vzdát nějakých "hříšků". Nekouřím, takže tudy cesta nevede. Sociální sítě... Well, přiznejme si, že tohle bych 40 dní taky nevydržela. Nákupy? Sobě nakupuju zřídka. Televize, počítač? Obé vidím tak dvakrát do týdne. Telefon? Hmmm, tady bych mohla...

Ale mám nápad. Mohla bych se k lidem chovat hezky. Ne, že bych se jindy nechovala, ale můžu se k nim chovat jen hezky. Zkusím každý den najít aspoň jeden dobrý skutek, který bych mohla pro někoho udělat.

Po 40 dní půstu se zavazuju:

• nepít alkohol vyjma dvou dní, ve kterých se budou konat oslavy kulatin
• dodržovat paleo na 100 %
• omezit sladkosti
• omezit kávu na jednu denně
• víc cvičit
• nezačít kouřit ;)
• omezit sociální sítě a používání telefonu
• nic si nekoupit (výjimku si uděluju na měsíčník, který si kupuju pravidelně a jehož březnové číslo bych po Velikonocích nesehnala)
• nedívat se na televizi, nepoužívat počítač (kromě napsání tohoto článku na blog:), číst si
• být milá, chovat se hezky
• každý den vykonat jednu dobrou věc

Jak budete dodržovat postní dobu vy?